Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo se chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám.
Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření Motto: Kdo se chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám. Tento workshop mě zaujal svým názvem na první pohled. Vybrala jsem si jej proto, že dnešní doba je uspěchaná a nemyslím si, že by se nenašel člověk, který stres neprožil a také by se jistě nenašel člověk, který není stresu dlouhodobě vystaven. Již jako na předchozím workshopu: Jak se domluvit s lidmi, kteří nechtějí, byl i teď Ing. Pávek zábavný, jeho výklad srozumitelný a uváděl poučné příklady z praxe i ze svého života, kterými mě přiměl zamyslet se nad samotným syndromem vyhoření, mými prioritami v životě, také nad lidmi, kteří touží za každou cenu po úspěchu a neuvědomují si, že škodí především nejen sobě, ale také i druhým, neboť, jak již Aristoteles řekl: „Lidé ctižádostiví bývají závistivější než lidé nectižádostiví“. Tedy nejen, že člověk si poškozuje své zdraví, ale narušuje mezilidské vztahy, které jsou pro něj důležité.
I přesto, že jsem měla tušení, co to syndrom vyhoření je, na workshopu mi byly upřesněny některého jeho typické příznaky: celá řada projevů z emoční oblasti, např. sklíčenost, popudlivost, nechuť k práci, zapomínání, nesoustředěnost. Z oblasti mezilidských vztahů je to zejména snížená ochota pracovat s lidmi a soukromé konflikty. Na tělesném zdraví se dlouhodobý stres také podepíše zejména poruchami spánku, vysokým tlakem, nechutenstvím. Všechny tyto problémy se vyvíjí plíživě a postupně, neboť je to dlouhodobý proces, který má určité fáze. Z počátku přichází nadšení z práce, dále vystřízlivění, frustrace, apatie, která dospěje až v samotný rozvinutý syndrom. I jak sám Ing. Pávek přiznal, uvědomil si své dřívější pracovní vyčerpání až po delší době. Jak tedy se těchto problémů ale zbavit? Dozvěděli jsme se, že je to velmi obtížné, ale obtížnější je právě si uvědomit, že dotyčný má problém a je nutné jej řešit. Mnohem lepší je takovému vyčerpání předcházet. Byly nám předvedeny antistresové cviky, které lektor z vlastní zkušenosti velmi doporučil jako snadné uvolnění a odreagování. Z mého pohledu se mi jako také velmi dobrá rada jeví to, že bychom se měli občas na chvíli zastavit, uvědomit si náš žebříček priorit a zjistit, že to, co bereme často jako samozřejmost ve skutečnosti samozřejmé není. Bohužel na to mnohdy přijdeme až když je pozdě.
Závěrem bych chtěla říci, že syndrom vyhoření je nepříjemné psychické onemocnění, s nímž se doufám osobně nepotkám a budu se mu snažit předcházet ať už pomocí rad z workshopu, nebo z přečtené literatury.