ŘEŠENÍ STRESOVÝCH SITUACÍ A PREVENCE PROTI SYNDROMU VYHOŘENÍ MOTTO: „Kdo chce zapalovat, musí hořet, ale pozor, ať neshoří sám.“
Jeden z posledních workshopů v rámci předmětu Pedagogika v praxi měl vést pan inženýr Pávek. Hned mě napadlo, že je dobré, že budu na nějakém workshopu, který povede muž. Ne že bych měla něco proti ženám, ale zatím všechny předchozí workshopy vedly ženy.
Už při prvním pohledu na přednášejícího mě zaskočilo, že se jedná o staršího pána, čekala jsem totiž spíše nějakého třicátníka v obleku a kravatě. Napadlo mě, že to alespoň bude ze života, nepůjde o nic strojeného. Musím podotknout, že můj odhad byl správný. Pan Pávek mluvil ze zkušeností, které sám prožil a vše dokládal vlastními příklady a také svým životním příběhem, který byl opravdu pestrý. Vůbec nevadilo, že za sebou neměl žádnou pedagogickou praxi, protože stresové situace zažívá každý z nás a v jakémkoliv povolání. A nejen během výkonu práce se dostáváme do stresu, někdy stačí špatně si rozvrhnout činnosti prováděné mimo naše zaměstnání a stres je všude.
Přestože mají pedagogové k syndromu vyhoření možná blíže než ostatní lidé, kteří nepracují s lidmi, i dobrý učitel se může syndromu vyhoření snažit předejít. Důležitá je především osobní hygiena, která je nezbytná zejména pro zachování psychického zdraví člověka. Tu by měl nějakým způsobem provádět každý učitel po každé odučené hodině. Pokud se totiž budou naše stresy z určitých situací kumulovat a následně narůstat, syndrom vyhoření nás jistě postihne, ať to chceme nebo ne. Je škoda, že nikdo nás na to při přípravě na naše učitelské povolání pořádně nepřipraví. Možná by pak učitelé nebyli jednou z nejrizikovějších skupin.
Je důležité si přes všechny překážky, které nám každodenní život klade do cesty, udržet zdraví životní styl a snažit se najít si každý den alespoň malou chvilku, kdy se budeme věnovat sami sobě a budeme odpočívat. Pokud cítíme, že jsme delší dobu skleslí, stále s něčím nespokojení a unavení, měli bychom s tím začít něco dělat. V první řadě je dobré to říci někomu blízkému, který nás vyslechne a může nám poradit, jak svůj život vrátit na správnou cestu. Ve vážnější situaci je důležité vyhledat odbornou pomoc a nebát se jí. Odborníci nám nechtějí ublížit, ale pomoci.
Takové a další podobné kurzy, kdy se nejen učitelé ale i ostatní lidé snaží předcházet takovým stavům, by měly být pro některé profese povinné a klidně dvakrát do roka. A pokud vidíme někoho v našem okolí, u něhož pozorujeme některé z příznaků syndromu vyhoření, nebuďme nečinní. Zkusme pomoci ostatním, nikdy totiž nevíme, kdy sami budeme potřebovat jejich pomoc.