Rozhodla jsem se zúčastnit se workshopu s názvem Jak s úsměvem vydržet ve školství, protože mě zajímalo, zda mi bude poskytnut nějaký konkrétní „návod“ na to, jak v mé pozdější praxi toto povolání vykonávat dlouhá léta s radostí a stálým zapálením. Workshop byl sice zaměřen spíše na udržení kázně a to, jak spolupracovat s dětmi s nějakou poruchou pozornosti či chování, ale i přesto se mi velice líbil, protože byl naplněn příjemnou atmosférou a povzbuzujícím charakterem k učitelskému povolání.
Zaujala mě především myšlenka prvního příchodu do třídy, ve které budu učit nebo dokonce dělat třídní učitelku. První předstoupení před třídu pro mě bude určitě jeden z nejtěžších okamžiků v mém životě. Sama sebe se totiž občas ptám: „Zvládnu to?“ Ale nakonec mi nezbude nic jiného, než si dodat odvahy a i díky tomuto workshopu jsem přišla na to, že pouze musím být svá, odvážná a nedat dětem možnost zesměšnit mě nebo na ně působit vylekaně.
Naše lektorky nás hned na začátku upozornily na to, že je velmi důležité si se svými žáky vytvořit nějaký rituál, především rituál pozdravu, který dětem bude dávat určitou jistotu. Pokud si vytvoříme vlastní pozdrav, který bude například nápaditý a vtipný a děti naučíme, že každé ráno, když učitel vstoupí do třídy, se tímto způsobem budeme zdravit, tak děti zpozorní a ihned budou vědět, že výuka začíná. Navíc se na sebe můžeme ráno usmát a zpříjemnit si tak začátek našeho společného dne. Podle mého názoru je použití pozdravu pro žáky velmi přínosné, jelikož si na něj zvyknou a budou ho brát jako příjemnou každodenní samozřejmost.
Pokud bych se měla zamyslet nad tím, když nám lektorky pověděly, že je nyní jakýmsi „trendem“ posílat své dítě do pedagogicko-psychologické poradny, byla jsem docela zaražená. Ale když jsem se touto myšlenkou poté zaobírala doma, tak jsem si uvědomila, že je to v podstatě pravda. Dnešní rodiče se o své děti bojí někdy až příliš, a netroufla bych si je tímto shazovat, ale myslím si, že tím, že dítě vezmou do pedagogicko-psychologické poradny bez doporučení učitele, se jen schovávají za svůj nedostatek času a za to, že se dítěti dostatečně nevěnují. Je to však pouze jen můj názor, a dalo by se o něm diskutovat dlouhé hodiny.
Celý workshop mě velmi obohatil, obě dvě paní lektorky byly velmi příjemné a bylo vidět, že mají mnoho zkušeností z letité praxe. Líbil se mi jejich rázný, ale zároveň osobitý přístup k dětem, které jsou v dnešní době těžko zvladatelné, a není opravdu jednoduché přimět je k nějaké činnosti, která by rozvíjela jejich osobnost, bavila je a tím pádem by i rádi chodili do školy. Myslím, že nám tyto paní učitelky dodaly odvahu a ukázaly nám, že je učitelské povolání zábavné a přínosné nejen pro společnost, ale i pro samotného učitele. Protože vidět za sebou plody své práce musí být ta nejúžasnější odměna.
Tereza Orságová (Učitelství pro 1. Stupeň ZŠ a speciální pedagogika)