Finty na nápravu poruch učení od druhého stupně nejen v češtině

Na workshopu Finty na nápravu poruch učení od druhého stupně nejen v češtině mě dostala zmínka o některých žácích s poruchami učení, kteří prošli rukama přednášejících. Fascinovalo mě především, jak se mnozí z nich dokázali se svým handicapem vyrovnat.
Lidé, kteří berou svůj handicap ne už jako omezení, ale jako součást svého vlastního já, jsou pro mě osobnostmi, které obdivuji. Lektorky zmínily například chlapce, který u sebe po diskusi o poruchách učení dokázal sám diagnostikovat poruchu učení, která se po vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně jen potvrdila. Chlapec však do té doby dokázal své poruchy docela dobře skrývat, takže ani paní učitelky zezačátku jeho diagnóze nevěřily. Jaké pak bylo jejich překvapení po potvrzení diagnózy, si můžeme podle živého vyprávění jen představovat. Po tomto hochově činu se mu však ve škole značně ulevilo a došlo ke značnému zlepšení, především díky času, který je některým žákům s poruchami přidáván k dobru. I taková malá pomoc je pro jejich studium obrovským přínosem.
Jedna věc však pro mě příliš velkým překvapením nebyla a to fakt, že mezi dětmi s poruchami učení je spousta dětí s nadprůměrnou inteligencí. (Před účastí na tomto workshopu jsem totiž měla možnost být na praxi v logopedické školce, kde byly velice chytré děti, ač s vadami řeči.) Mnoho z nich má vystudovanou vysokou školu a pracují na vysokých postech. Se svými omezeními se dokázali vyrovnat do té míry, že o nich vědí jen nejbližší a ostatní lidé v okolí nemají šanci ani nic vytušit, natož rozpoznat. Většinou však tito lidé, třeba i díky přístupu některých škol a učitelů, nemají potřebu svá omezení skrývat a dokáží o nich mluvit jako o své přednosti. Základy pro tento přístup je však potřeba vytvořit už na základní škole, což lze jen s pomocí obzvláště citlivého přístupu učitelů k osobnosti každého žáka. Rovněž je nutné k tomuto přístupu vést všechny žáky ve třídě. Zvláště opakovat, že jsme každý osobnost a máme jiné dary a schopnosti. Děti potřebují budovat zdravé sebevědomí, ke kterému jim třídní výsměch moc nepřidá.
Nejdůležitější stavební kámen však ve škole neleží. Pro dítě nejsou největší oporou učitelé ani psychologové v poradně, ale pouze rodiče. Jen oni, pokud jsou se zacházením s dítětem seznámeni, mu mohou nejvíce pomoci. Rodiče jsou lidé, kteří se se svými dětmi učí a sami jsou pomocníky učitelů. I rodiče však mohou angažovaným osobám touhu a snahu pomoci dítěti pěkně překazit. Co je horšího než rodič dítěte, jehož handicap je rozpoznatelný téměř na pohled, a který stále zarytě tvrdí, že jeho dítě je naprosto normální a odmítá jakékoliv vyšetření s tím, že dítě není blázen, aby chodilo k nějakému psychologovi. Dalším extrémem je situace, kdy rodiče všechny chyby svého dítěte odmávají potvrzením z PPP. Proto je důležitá osvěta, která rodičům pomáhá vysvětlit, co je pro jejich dítě nejlepší a jak moc se mu dá pomoci. Jen tak můžeme totiž dojít ke stavu, kdy již žádná porucha učení nebude nevyřešitelným a nepřekonatelným problémem.