Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Kam se vydat se žáky na exkurze po židovských památkách regionu

seznam všech úvah

Kam se vydat se žáky na exkurze po židovských památkách regionu

Workshop s názvem Kam se vydat se žáky na exkurze po židovských památkách regionu mě přivedl k zamyšlení nad tím, kolik krásných a cenných památek bylo zničeno jen, protože už nemohly sloužit svému účelu.
Je to nešvar, který přetrval z dob dávnějších, kdy slovo památka snad ani neexistovalo. Smutné však je, že mnohé z těchto nádherných památek byly nenávratně poškozeny v ničivém období komunismu, v památných budovách byly továrny, sklady a mnohé památky se z toho nedostaly doteď, což dokazuje například původně krásně zachovalý zámek v Hnojníku (sice nepatří do Olomouckého regionu, ani není židovskou památkou, ale je to nejznámější případ devastace památky z regionu mého), který je nyní majetkem soukromého majitele, stále chátrá a na jeho opravu chybí peníze a je možné, že tento stav dojde až k docela reálné hrozbě demolice. Období, pro které byla typická nejen neúcta k odkazu předků, ale i k samému lidskému životu a individualitě, je známé snad každému. Bohužel však některé jeho nešvary nejen nezmizely, ale dokonce se ještě stupňují. Zaujala mě především zmínka o židovských památkách, zejména synagogách, které, protože se židovské obce pomalu vylidňovaly, byly prodávány, a z mnohých z nich jsou nyní strohé kostely Církve československé husitské. Pryč je jejich honosné vnitřní uspořádání i vnější zdobnost. Ale přece: o co důstojnější je, že ač proměněny do téměř nerozpoznatelných poloh, slouží stále k podobně důstojné službě, ke které byly stvořeny. Co o to, že jsou přetvořeny, i přesto jsou zachovány a nikdy nebyly tak podstatně znehodnoceny, jak tomu bylo u památek jiných. Ačkoliv se mi husitské stavby moc nelíbí, jsem přece ráda, že jsou zde a na jejich místě nestojí budovy jiné.
Lidé, kteří dnes budovy opatrují, mají naštěstí úctu k odkazu, který jim jejich židovští předchůdci zanechali. Dobře ví, že pro svou víru byli odloučeni od společnosti, snášeli všeobecné ústrky a lidé jimi pohrdali. Sami dokáží pochopit, jak moc tento národ bez domova musel snášet všeobecné ústrky. Všechno jejich utrpení je navždy napsáno ve zdech památných budov. Všechny slzy, vylité pro jejich rodiny a známé, jsou otištěny v podlahové dlažbě. Židé jako pronásledovaný národ své utrpení skrývali ve zdech ghett. Nabízí se otázka, čím si vlastně svou úlohu v dějinách vysloužili. Jako „vyvolený“ národ by přece měli světem proplouvat s velkou lehkostí. Je však známo, že doufají, že se toto vyvolení projeví věčným životem po konci světa, po všech útrapách zažitých a znásobených do nejvyšší možné míry ještě krutým zacházením v koncentračních táborech za druhé světové války. Židovskou kulturu se nacistům naštěstí vymýtit nepodařilo a duch všech židovských mučedníků tak může i díky jejich nynějším majitelům nadále žít ve zdech jejich památek.