Jako studentka oboru Učitelství pro první stupeň a speciální pedagogika jsem měla poměrně jasno, proč si vybrat právě tento workshop. Vždyť žádný jiný by mi neměl lépe pomoci připravit se na integraci postiženého dítěte do základní školy. Hned na začátku tohoto workshopu jsem si však uvědomila, že to nebude jen tak jednoduché. Nejdříve mě paní magistra Valášková odzbrojila otázkou, jaké postižení bychom vybrali svému dítěti, kdybychom věděli, že postižené bude. No jaké? Přece takové, které nebude mít na rodinný život až takový dopad. Jenže které to je? Zrakové? Abych jako matka nikdy nezažila oční kontakt se svým vlastním dítětem? Sluchové? Abych nikdy neslyšela říct své dítě to kouzelné slůvko „mami“? Nebo hůř – mentální, kdy by mě v tom nejhorším případě nemuselo ani poznat? Upřímně řečeno, asi by to bylo postižení tělesné, nekombinované. S tím bych se asi dokázala smířit. Pravdou je, že jsem na toto téma myslela ještě hodně dlouhou dobu.
Dalším ožehavým tématem v tomto workshopu bylo zrušení praktických škol. Už jen při zmínce, že by tato situace někdy nastala, se ve mně nahrnuje zlost a nechápavost. Samozřejmě se také ujišťuji v tom, že o důležitých věcech v našem státě rozhodují ti, co
o nich neví prakticky nic. Tyto školy se zakládaly určitě z mnoha různých důvodů, ale jedním z nich bylo samozřejmě zlepšit kvalitu edukace těm dětem, které to potřebují (pomalejší, sociálně slabší apod.) Tak proč jim ztěžovat život tím, že je vrátíme do „normálních“ škol, kde mohou být vystaveny posměchu či šikaně? Chápu, že je nutné, aby se zdraví lidé setkávali s těmi postiženými a brali je jako normální, jako součást každodenního života a naopak. Ale určitě ne na úkor ostatních věcí. Nemluvě o ztížení situace ve třídě. Představte si normální běžnou třídu na základní škole o 25 žácích, z nichž dva mohou být hyperaktivní,
a třetí může být dítě s poruchou chování. Budou brzdit výuku, mohou se stát těžko zvladatelnými a celkově naruší atmosféru ve třídě. Jak může učitel tuto situaci zvládnout? Já myslím, že jen velmi obtížně. Na tuto situaci vás totiž v žádné škole nepřipraví. Můžeme jen doufat, že zrušení praktických (i speciálních) škol nenastane.
Nejsem úplným odpůrcem integrace, to v žádném případě. Jen si myslím, že když už k ní má dojít, musí být připraveno nejen dítě samo, ale také celá třída a v neposlední řadě také škola a sám učitel. A to, bohužel, ve většině případů není.
Každopádně byl tento workshop jedním z těch nejlepších, které jsem navštívila.