Úvahy /

Jak s úsměvem vydržet ve školství?

Ano, to je velice dobrá otázka a dost mě zajímá její odpověď. Tento workshop jsem si vybrala, abych si odnesla z přednášky řešení a vyvarovala jsem se budoucích chyb.
Jsem mladá a plná očekávání, že semnou přijde do školství jiný styl výuky a asi jako všichni, si to maluji na růžovo. Ještě jsem nebyla v praxi a vše je pro mě jen teorie s růžovou vidinou praxe a přesvědčením, jo já to změním. Jako každý budoucí učitel si přeji s dětmi výborně vycházet, mít autoritu, zároveň nastolit ve třídě příjemnou atmosféru, vzájemnou důvěru a dalších tisíc různých věcí bych si dokázala představit, aby moje růžová budoucnost byla co nejrůžovější.
Nejvíce se obávám šoku z praxe. Děti budou neukázněné a drzé, ve třídě bude chaos a já budu stát před tabulí, přesně jako ta paní učitelka z filmu Obecná škola, která byla duchem nepřítomna. Přemýšlím o tom spíše v nadsázce a doufám, že tohle se mi nikdy nestane.
Jak si ale udržet ten „stálý úsměv“ a nedospět časem až k syndromu vyhoření? Je to vůbec možné?
Vzpomínám si na své učitelky z druhého stupně. Když nebyla podrážděná zeměpisářka, tak byla podrážděná češtinářka nebo se nechala rozhodit dějepisářka a vlastně se jim někdy nedivím. Naše třída byla vážně občas hrozná. Myslím si, že zeměpisářka a češtinářka neměly být vůbec učitelky. Byly výbušné a podle toho jakou měly náladu, tak taková atmosféra byla i ve třídě. Navíc, když jedna z nich přišla do třídy a poznali jsme, co bude následovat, už jen podle výrazu nebo prásknutí dveří, zaujali jsme obranný reflex a jak ona k nám, tak my k ní. Dějepisářka byla jiný „level“ ta přišla vždy do třídy s dobrou náladou, ale občas se stalo, že ji ve třídě někdo naštval, ale neodnesl to celek, uchovala si chladnou hlavu, ani nepsala unáhlené poznámky, kterých by později litovala. Byla přísná, ale férová a taky si uměla nastolit pořádek. Jenže nic není věčné a teď o ní vím, že je z ní podrážená paní učitelka a ten stálý úsměv co měla, nevydržel.
Takže pro mě je tu stále nezodpovězená otázka a moje přesvědčení, že syndrom vyhoření nebo dočasná nechuť k povolání dostihne každého, možná je to spjato i s tím, co se nám děje v soukromí a když se nám nedaří tam, může se to částečně dostat i do našeho povolání, ale zase si myslím, že podle toho jaká je člověk natura, se s tím vším nějak vypořádá. Budoucí učitelé by si měli položit otázku, zda toto povolání je opravdu pro ně. Je to velice náročné povolání ale zároveň i krásné a já sama pro sebe věřím, že v budoucnosti budou převládat ty pěknější a lepší chvilky než ty špatné.
Přečetla jsem si doporučené desatero „Jak s úsměvem vydržet ve školství“. Přiznávám, že něco na tom bude. Pro mě platí heslo, že celek je silnější než jedinec a to bych si přála, aby moje budoucí třída věděla, že musíme táhnout za jeden provaz a učitel není pro žáka nepřítel. Uzavřela bych to tím, že vše je jen o lidech a je důležité, aby své povolání měli rádi, protože pokud budeme do práce chodit rádi, možná se syndromu vyhoření vyhneme. Celá škola by měla být jednotný celek, ale to si to už zase představuji růžově a všichni víme, že to tak vždy není. Pořád je tu ale moje vnitřní přesvědčení, že když se chce, všechno jde a pak úsměv ve školství, určitě vydrží.