zpět na detail: Hlas – nejcennější nástroj učitele
Hlas – to je velký dar, kterým ale nejsou všichni obdarováni. Myslím, že málokdo si během všedního dne uvědomuje, jaké štěstí ho potkalo, že může všechny své myšlenky, přání, touhy, zážitky a pocity sdělit někomu. Možná, že ten, kdo se bez schopnosti mluvit už narodil, to nevnímá jako velkou újmu, protože vlastně ani neví, o co přišel, když to neprožil. Ovšem velká bolest to musí být pro člověka, který o hlas přišel během svého života. Osobně si nedokážu představit, že bych nemohla vydat ze svých úst jedinou hlásku. Myslím, že bych měla v hlavě tolik informací a věcí ke sdělení, že bych asi začala psát knihy, abych to vše alespoň nějak ventilovala.
Když zavřu oči a představím si hlas učitele, vybavím si laskavý, vlídný, ne moc vysoko posazený hlas. Prostě takový, který umí číst pohádky, pochválit, ale i pokárat a který bych mohla poslouchat celý den a nezprotivil by se mi. Do té doby, než jsem se zúčastnila workshopu, jsem sice nějaké povědomí o péči o hlas měla, ale žádné velkolepé nebylo. Jen asi to, co zná obyčejný smrtelník – nekřičet celý den, v zimě nosit šálu, nějaké domácí léčby na ,,ztracený“ hlas, ale to je asi tak všechno. Protože je povolání učitele velmi hlasově náročné, určitě se musí umět dobře o svůj hlas starat a naučit to i své žáky. No ale vykládejte jim, aby nekřičely ve škole. Děti křičí jen o přestávkách nebo v hodině tělesné výchovy, po zbytek dne si vykládají, odpovídají na kladené otázky ve vyučování anebo mlčí a poslouchají, co jim učitel povídá. V podstatě většinu času ve škole mluví jen učitel.
Teď si kladu otázku, co se stane, pokud pedagog přijde buď krátkodobě, nebo i dlouhodobě o schopnost mluvit? Když jsem ještě chodila na základní školu, na první stupeň, jednoho dne se stalo, že se otevřely dveře a místo známého pozdravu třídní nastalo ticho a my jsme mohli zaznamenat jen posunky a gesta na pozdrav dobrého dne a pokyn ,,sedněte si“. Ten den vyučující neřekla ani slovo, dočasně ,,ztratila“ hlas. Byla to zajímavá obměna stereotypu. Pamatuju si, že jsme psali diktát z magnetofonu a celý den jsme museli být neustále ve střehu a sledovat, jestli nám paní učitelka něco nenaznačuje.
O tom, jak bude učitel své hlasové možnosti využívat, rozhoduje jen on sám. Musí si své hlasové síly rozvrhnout na celé vyučování, ovšem ne mluvit jeden den co nejvíce nahlas a druhý den nemluvit vůbec. Tedy udělat si dlouhodobější hlasový plán.