Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně, nejen v češtině

Dne 28. 3. jsem se zúčastnila workshopu s názvem Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně, nejen v češtině. Moc jsem si od těch tří hodin neslibovala, protože mi přišly poruchy učení, jako nezábavné, dokonce až přehnaně omílané téma. Tím už jsem naznačila svůj prvotní postoj k problematice. V hlavě jsem si říkala, že dříve se to neřešilo a děti byly součástí výuky bez jakýchkoliv úlev. Vlastně jsem se přihlásila jenom proto, aby si rozšířila obzory, jako možný budoucí pedagog.
Hned zezačátku mě zaujali obě lektorky, které uváděly převážně případy z praxe, a nemusela jsem poslouchat teorii, kterou si můžu přečíst v každé odborné literatuře. Svůj postoj k problematice jsem začala přehodnocovat asi po půl hodině, kdy nám lektorky nasimulovaly pocity žáka ze SPUCH při diktátě a doplňovacím cvičení. To se jim povedlo natolik, že mě hlavou běžely myšlenky, že jsem asi blázen a že mě rozčilují natolik, že mám sto chutí odejít z místnosti. Pak jsme si diktát vyhodnotili a já jsem pochopila, kam tím bylo mířeno, protože na ty pocity nikdy nezapomenu.
Potom se mi dostal papír, na kterém byl text, tak jak ho vidí dítě, co má dyslexii. Zkoušela jsem orientaci na papíře, rychlé čtení a zase jsem jen bezradně těkala očima všude kolem sebe. Tím se podařilo oběma lektorkám ve mně zbudit zvědavost. Po skončení skvělého workshopu jsem začala pátrat a doplňovat si informace ohledně této problematiky a našla jsme si příběhy lidí, co popisují svá školní léta, jako ty nejhorší roky jejich života. Čas v lavici, kdy jako malý žáčci nikdy nezažili úspěch v češtině, slýchávali posměch, kvůli pomalému a špatnému čtení a hlavně se z češtiny stal jejich úhlavní nepřítel.
Jako blesk mi proletěla hlavou scéna, jak moje třídní učitelka na základní škole křičela na mého spolužáka, že musí doma více číst a že to není možné, aby ve čtvrté třídě četl tak špatně a pomalu. Tonda seděl vždy křečovitě a působil uzavřeně a bojácně. Až teď jsem si uvědomila, že možná nebyl hloupý, ale že měl opravdu problém, na rozdíl od nás všech. Tím jsem si uvědomila, že možná měla naše paní učitelka stejný názor na poruchy učení jako já na začátku. Nebo o nich ani možná nevěděla. To už se asi nikdy nedozvím.
Každopádně bych chtěla poděkovat za skvělý workshop, který mi v mnoha ohledech otevřel oči a donutil mě se nějakým způsobem dovzdělávat v této problematice. Takže si myslím, že splnil své poslání. Doufám, že jestli se dostanu do praxe na základní školu, že si na tuto práci vzpomenu a budu ohleduplná paní učitelka, která nebude stát za nočními múry, plnými popletených písmenek, zdvojených řádků a nepřehledného textu.