Úvahy /

Hildebert, Everwin a...myš! (Doba románská na Dómském návrší)

Spojení zábavy a vzdělání, to je první myšlenka, která mi vyvstane na mysl, vybavím-li si nyní muzejní a galerijní animaci. Zároveň se tu nabízí otázka „Co nám dá více: studium omezené na školní prostředí, nebo studium spojené s kulturou a hlavně zábavou?“ Někdo by mohl říci, že do školy zábava nepatří nebo, že je to ztráta času. Prostřednictvím animačních programů se nám, ale nabízí obrovská výhoda spojit vzdělání se zábavou, což jsem se dozvěděla právě na workshopu Hildebert, Everwin a…myš! Ačkoli název nekorespondoval, na což jsme byli hned na počátku upozorněni, rozhodně předčil má očekávání. Byla to báječná ukázka animačního programu pro základní školy zaměřená jak na rozbor historického díla, tak na několik děl moderního umění.
Zahájení workshopu a taktéž animačního programu takzvaným „lamačem ledů“ byl opravdu dobrý nápad. Rozhodně to uvolnilo atmosféru. Myslím si, že odstraňování zábran je užitečné jak u studentů na workshopu, kteří se vzájemně neznají, tak ve třídě žáků základní nebo střední školy, jež se sice znají, ale zábrany mají z úplně jiných důvodů.
Bylo opravdu skvělé mít možnost projít si, alespoň některými částmi animačního programu a ocitnout se tak v pozici žáka, pro kterého je program určen.
Když se zamýšlím nad muzejní a galerijní animací, dochází mi, jak moc může znamenat pro školský systém jednadvacátého století. Je skvělé, že si děti mohou prohlížet umění v knihách a na internetu. Není, ale právě animace jeden z prvků učení, který děti dostane pryč od televizí a počítačů, někam ven za přírodou a kulturou? Nabídka zábavy je dnes tak pestrá, že se nedá, dle mého názoru, přesně určit, zda-li se muzea a galerie pro děti nestanou, v nedaleké budoucnosti, atraktivnější. Tady má tedy animace prostor pro to, aby žáky zaujala a dopomohla tak lásce k umění.
Na workshopu byla důležitá práce s představivostí, kterou se animátoři snaží v dětech vzbudit při pohledu na umění. Představivost je velice podstatná. Mám dojem, že čím více se dítě socializuje, tím zároveň ztrácí nebo jen omezuje, svoji schopnost představivosti. Začne se zaměřovat na krásy konzumu a nikoli na krásy jedinečného umění, kde žádný výtvor, nebude stejný, kde si musí klást otázky a sám si je i zodpovídat.
Jelikož nejsem studentem pedagogiky, zamýšlím se nad animací i jiným způsobem, možná bližším pro můj obor, což je sociální práce. Proč by nemohla být muzejní animace brána, mimo jiné, jako prostředek smysluplného trávení volného času? Arcidiecézní muzeum a Muzeum umění, kde se náš workshop konal, nabízí mimo animace i workshopy a komentované prohlídky. Nízkoprahové organizace tak mají možnost některého edukačního programu využít, v čemž vidím naději. Pro děti ze sociálně slabších rodin může být takový program jedinou možností jak se do muzea podívat.
Budu-li tedy mít v budoucnu možnost pomáhat nebo pracovat v nějakém nízkoprahovém centru, rozhodně muzejní edukační programy využiji a za to vděčím především panu Mgr. Šobáňovi, který nás celým workshopem tak skvěle provázel.