Jak s úsměvem vydržet ve školství

To, že se na pedagogické škole vyučují hlavně „odborné“ předměty, a ne pedagogické, metodické a didaktické, to je stará známá věc. Protože jsem si toho vědoma a protože patřím do té skupiny studentů učitelství, kteří se OPRAVDU chystají do praxe, vkládala jsem do workshopu s názvem Jak s úsměvem vydržet ve školství, konaného 28. března, velké naděje.
Tentokráte mi ani nevadil velký počet účastníků, kteří se rozpínali po ¾ sálu. Na paní lektorky zbyl sice maličký prostor mezi pódiem a řadami židlí, což obvykle není dobré znamení, ale obě dvě učitelky s dlouholetou praxí se s tímto „nepoměrem“ skvěle vypořádaly. Ne, netroufám si hodnotit jejich vystoupení, jen bych ráda poukázala na jeden fakt. Když někdo vystupuje před „třídou“ (účastníky workshopu) a mluví o tom, jak se má vystupovat před třídou (našimi budoucími žáky), respekt a potvrzení svých slov si získá nejlépe (či snad jedině?) tak, že zúčastnění přímo vidí, jak to na ně samé funguje v praxi. A to se zde velmi povedlo. Svými výstupy paní lektorky korespondovaly s obsahem výkladu. Drobnosti jako příliš nečekaný direktivní začátek, ne úplně vhodně nastrčený „zlobivý student“ či otáčení se k publiku zády byly zapomenuty pro dobrou „vyučovací“ atmosféru.
Moc se mi líbily předem připravené materiály, které jsme si měli/mohli s sebou přinést vytištěné – velice usnadnily orientaci ve výkladu, bylo na čem stavět. Myslím, že obsah byl pro mě velmi přínosný. Tedy byl by, kdybych před rokem neabsolvovala navlas stejný workshop s názvem Desatero učitele. Co bylo stejné? Dvě paní lektorky, stejná struktura, stejné historky, nastrčený zlobivý student, a dokonce i finální příhoda s „Hugouškem“ a zkušební rozhovor s rodiči onoho delikvena. Velice bych uvítala, kdyby v anotacích předmětu bylo uvedeno, že např. navazují na předchozí workshop nebo, jak to bylo v tomto případě, jedná se o téměř totožný program jen pod jiným názvem. To přece nelze usoudit jen ze jmen lektorek, která už jsem „asi někdy někde viděla“. Když tedy nic jiného, je příjemné slyšet z úst mnoholetých učitelek, že je povolání, které jsem si vybrala i já, stále baví a naplňuje.
Samostatnou kapitolou pro mě byla závěrečná scénka, kdy jsem vzpomínala na workshop Destatero učitele. Tam jsem měla hrát maminku nezbedného Hugouška komunikující s učitelkou já. Vzpomínala a neubránila se soucitu s „figuranty“. Skloubení realistického přístupu učitelky (lektorka) a až groteskně neskutečných neplech spáchaných synáčkem pro účinkující určitě znamenalo poněkud nepříjemnou atmosféru, stejně jako pro mě posledně. Ač jsem pocity „herce“ tehdy psala do evaluace a doporučovala změnu, stále nebylo jasné zadání úkolu účastníků hrajících rodiče – nevěděli, jaký typ rodiče měli hrát a jestli se mají snažit komunikovat správně či naopak. Ostatní účastníci se sice bavili nadmíru dobře, ovšem nebýt finálního shrnutí zásad komunikace s rodiči, asi by ze scénky nevypozorovali nic užitečného.
Celkově hodnotím workshop velice kladně – pro ty, kteří ho ještě neabsolvovali pod jiným názvem. Říká se, že zkušenost nemůže být předána, ale pouze získána. S tím souhlasím, proč by nám ale životem a učitelskou praxí protřelí budoucí kolegové na této cestě za získáním zkušeností nemohli pomoci? Povzbuzení do pedagogické praxe asi není na škodu slyšet více než jednou, ale ne stejnou formou, na stejném projektu, od stejných lidí... tato shoda s Desaterem učitele mě opravdu mrzela.