Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

seznam všech úvah

ÚVAHA: Neztratit víru v člověka: Protektorát očima židovských dětí

Když jsem si pročítala seznam nabízených workshopů, hned na začátku mě nejvíce zaujal právě tento. Možná je to i tím, že se o tuto problematiku hodně zajímám a přečetla jsem o holocaustu i spoustu zajímavých knih. Jelikož jsem si myslela, že o dané problematice toho vím docela dost, zajímalo mě, co nového bych se ještě mohla od paní lektorky Marie Zahradníkové dovědět. Proto jsem neváhala a zapsala se na její přednášku.

Program byl velice dobře promyšlený a zorganizovaný, což se mi velice líbilo. Byl také hodně zaměřený na samostatnou práci ve skupinkách, což si myslím, že byl dobrý nápad, protože jsem tak měli možnost se aktivně zapojit do dané diskuze. Na začátku workshopu pro nás měla paní lektorka připravené video, kde nám pustila klip a následně nám promítala různé obrázky a fotografie.Bylo vidět,že o holocaustu toho ví opravdu hodně.Uvedla nás do dějin holokaustu a připomněli jsem si tak s ní celou naši smutnou historii z tohoto období.

Moc se mi líbilo to, že studenti, kteří se na tento workshop zapsali měli opravdu snahu a chuť se zapojit do diskuze a utvořit tak skvělý tým. Spolupráce s lidmi z mé skupinky byla opravdu úžasná. Paní lektorka každé skupince rozdala různé otázky a úkoly, které se týkaly její putovní výstavy se stejným názvem jako měl náš workshop.Jelikož je její výstava zaměřená na děti,které zachránil sir Nicolas Winton, kterého doufám každý zná, rozdala každé skupince pracovní list o jednom z těchto zachráněných dětí.Každá skupinka si měla přečíst o osudu ,,svého“ dítěte, udělat si své vlastní zápisky a s těmi se pak podělit s ostatními formou krátkého výstupu.V pracovních listech se dále nacházely různé otázky a úkoly.Skupinek bylo opravdu hodně ale bohužel času bylo velice málo.Proto se nestihlo vše,co si paní Zahradníčková dala za cíl,ale i tak si myslím že se workshop moc povedl.

O tomto tématu by se dalo hovořit do nekonečna.O holocaustu se natočilo spousty filmů a napsala spousta knih a proto si myslím, že by každý měl vědět alespoň základní fakta o tom, jaké hrůzy se ve světě udály.Vůbec nechápu lidi, co mluví o holocaustu jako o srandě nebo o věci, která se vůbec nikdy nestala.Takovým lidem bych upřímně přála, ať si pobyt v koncentračním táboře vyzkouší tak na dva dny,pokud se ovšem stačí na ty dva dny v koncentráku vůbec udržet a přežít.Protiví se mi a nevěřícně kroutím hlavou nad tím,když jdu po ulici, a vidím malé kluky na ulici pokřikovat hesla jako například : Patříš do plynu a podobně.Při této větě mi hrůzou stojí všechny vlasy na hlavě a znovu si opakuji, že něž budou něco takového vyřvávat, ať si zjistí o čem mluví.V dnešním světě se hodně rozmáhá rasismus a vždycky bude.Myslím si, že tento problém z naší planety nikdy nevymizí.Doufám ale,že nikdy nebudu muset zažít to, co se tenkrát dělo s lidmi za druhé světové války.Když vám navíc váš vlastní děda povypráví o tom, že tohle všechno zažil za svého mládí, uvědomíte si, že to nebylo zas až tak dávno, a že to, o čem se učíme ve školách a mluvíme o tom jako o naší dávné historii se vážně stalo.Bohužel to není jenom nějaký žert nebo prostředek jak zastrašit zlobivé děti ale kdysi to byla krutá a drsná realita.

Když jsem se již zmínila o panu Nicolasi Wintonovi,Neodpustím si,abych o něm nenapsala aspoň pár řádků.O tomto pánovi jsem se dozvěděla díky přednášce o holocaustu, kterou jsem absolvovala ještě na střední a velice mě zaujal.Pana Wintona obdivuji a jsem vážně zdrcená tím, že ještě nedostal Nobelovu cenu za mír.Jak je tohle vůbec možné? Na to se ptám celou dobu a stále to nechápu.Spekulovat o tom, jestli si takový Obama zaslouží Nobelovu cenu za mír jen proto, že je prvním prezidentem negroidní rasy by bylo zřejmě na dlouho.Nicméně si myslím, že Winton by si ji zasloužil víc.Ve škole jsem tenkrát dokonce sepisovali i petici za pana Wintona, ovšem jestli se někdy bude něco dít, to je zatím ve hvězdách.

Každému bych tento workshop doporučila, a to nejen z důvodu že by měli lidé něco o holocaustu vědět, ale také aby si uvědomili, jak dobře se vlastně v životě mají, protože pořád může být ještě hůř.Myslím si, že workshop splnil mé očekávání a byla jsem příjemně překvapena.