Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

JAK S ÚSMĚVEM VYDRŽET VE ŠKOLSTVÍ

Jako možná budoucí paní učitelka jsem se na tento workshop docela těšila a přistupovala jsem k němu plná očekávání. Konečně mi někdo řekne, jak s úsměvem vydržet ve školství a neztratit přitom nervy. Moje největší obavy z budoucího povolání totiž pramení z toho, zda si budu schopná, jako dobrý učitel, zajistit ve třídě onen věhlasný klid a mír. Představy, že všichni moji žáci budou premianti a ve třídě bude mezi všemi panovat čistá láska, jsem už dávno smetla ze stolu. Vystačím si s pouhopouhou kázní. I když i tato myšlenka může v dnešní době znít taky tak trochu jako utopie. Čím to je, že si dřív učitel vystačil se svou vlastní autoritou? Pouhopouhý zvýšený hlas a kárný pohled mnohdy stačil ke zklidnění i toho největšího raubíře. Pamatuji si, že když byly tyto zbraně použity na mě, měla jsem z toho zkažený celý den. Byla jsem to já, koho učitel potrestal a styděla jsem se za to. Opravdu jen tak málo mi stačilo k tomu, abych se pro příště podobnému chování vyvarovala.
Jak je možné, že hodnoty dnešních dětí jsou tak jiné? Pokárání učitele berou jako velikou srandu a přísný pohled se jim jeví jako legrační grimasa, která se z nepochopitelných důvodů objevila na tváři učitele. Nestydí se za to, že se v negativním smyslu dostaly do centra pozornosti, naopak z takové situace dokáží ještě vytěžit. Samozřejmě ne každý žák je dnes takový a ne všichni byli v době mé povinné školní docházky stejní jako já. Třídní šašci tady byli vždycky, ale jejich „šaškovství“ bylo nevinné a nebylo na něm nic špatného.
Mám pocit, že dnešní děti jsou jaksi odolnější. S kdejakým trestem si zas až tak hlavu nelámou. Je to jako s léky. Když dlouhodobě užíváme nějaký lék, naše tělo si na něj zvykne a jeho účinky už nejsou tak veliké, a to samé platí i pro tresty. Děti jsou za své chování nějakým způsobem potrestány. Po čase jim však tento způsob trestu může přestat vadit. Například jim nepřijde ani trochu důležité, že se jim u jména blýská již pátý černý puntík. Trest přestane být trestem a učitel musí vymyslet něco lepšího a účinnějšího. A co třeba taková dudka třídního učitele? Nese s sebou ještě vůbec nějaký význam? Zvlášť v době, kdy jsou rodiče schopní stěžovat si na učitele, který svou vlastní neschopností nedokáže ukáznit jejich jinak stoprocentní dítě? Jak ho však chcete ukáznit, když už na něj skoro nic nezabírá a navíc nemáte jako učitel podporu ani v jeho rodičích?
Na workshopu se mi hodně líbila tato myšlenka: „nejlepším výchovným opatřením je pochvala“. Myslím, že na tom jistě něco bude. Pochvaly má každý rád, dokonce i děti, které byly vždy středobodem světa. A navíc, vždy se dá najít něco, co lze pochválit. Když toho umíte dobře využít, dá se taková pochvala nenápadně přetransformovat do podoby trestu. Jak? Zkrátka si nevšímat (jen do určité míry) negativního chování a odměňovat chování pozitivní. „Kačenko, ty jsi ale moc šikovná, že máš tak vzorně připravené všechny věci, a ty taky Toníku“. Pepík, sice všechny věci připravené nemá, což by mu za normálních okolností bylo nejspíš jedno, ale co mu vadí je, že se jeho spolužákům dostává pochvaly a jemu ne. Bude-li chtít být příště také mezi adepty na pochvalu, bude muset být připravený.
Nevím, nakolik je tento přístup úspěšný v praxi, ale přijde mi to docela logické a navíc i příjemnější pro obě strany. Ale jen aby se nejednalo jen o další lék s krátkodobým účinkem.