Úvahy /

ÚVAHA: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

Jednou z možností, jak se více dozvědět o mém budoucím povolání učitele- pedagoga bylo zúčastnit se neobvyklého workshopu právě na téma: „Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství.“ Neustále jsem přesvědčena o nemilosrdném „útoku“ dětí na lidskou snahu člověka druhé něco naučit. Avšak povolání beroucí nervy, trpělivost a řadu nocí je i přesto svým způsobem ušlechtilé a výjimečné.

Automaticky vyžadujeme něco nového, děti jsou stále více a více zvídavé, chtějí neustále vědět a dychtí po pestrosti výuky. Je nezbytné se jim „přizpůsobit.“ Jestliže však nenajdeme způsob, jak si s dětmi rozumět, nebude šťastný ani učitel ani děti. Zkusme si proto představit, jakým způsobem dosáhneme respektu dětí a zároveň bude škola hrou?

Co děláme jako učitelé špatně? Je to dětmi, jsou jiné, než bývaly dřív? Nebo snad dnešní dobou? Možností je nekonečně mnoho… Jsem studentkou pedagogické fakulty, oboru Učitelství prvního stupně, jedná se o pětileté magisterské studium. Již od prvního ročníku jsme zapojovány alespoň pasivně do výuky v podobě náslechů na základních školách. Máme tak možnost, sledovat práci pedagoga přímo v praxi. Teorie je jiná než praxe, naše rodiče se tedy ani v tomto nemýlili.

Nicméně být učitelem, dobrým učitelem, mi přijde těžší a těžší, nebo je to jen strachem z nových věcí? Co když se učitelé bojí zkoušet nové, nezaběhnuté věci, jak se tomu často stává spíše u starších učitelů. Vždyť mají své osvědčené metody, staví na svých mnohaletých zkušenostech. Jen ta dnešní mládež… Víte, když sedíte v té třídě plné dětí s notýskem v klíně, rádoby důležití… Nejste nic než bezhlasné pozadí třídy. Plníte funkci pozorovatele, učíte se pohledem, sluchem, vnímáte chyby, přeřeky. Jste kritikem situace. Hlavou vám běží: “Tohle bych nikdy neudělal(a)“, „Bože ať nejsem taková.“ Po hodině vás učitel nezapomene zahrnout štiplavými poznámkami, jak moc jsou děti drzé a mnohdy nezvladatelné. Odcházíte s pocitem, že tohle bude náročné, ale když si tuto práci někdo vybere, proč z ní nemá radost? Chcete slyšet větu:“ Jsem rád(a), že přibude tolik nových jistě skvělých učitelů, dělejte tuhle práci, je to úžasné.“ Jenže… Nikdo ji ještě neřekl… Tohle učitelé neříkají… Vám zbývá jen věřit, že vy budete jiní…

Tento workshop byl pod vedením Mgr. Klaudie Eibenové. Díky její praxi, zkušenosti a přístupu jsem přesvědčena, že jde učit děti s úsměvem. Není třeba zvyšovat hlas, když stačí jeden jediný pohled. Už se vůbec nemusíte zlobit, můžete jen polohlasem říct slůvko „prosím“ a podívat se na káraného. Zcela hned si uvědomí, proč on jediný se liší od ostatních tím, že vykřikuje, nebo jiným způsobem narušuje průběh výuky. Osoba jako je Mgr. Klaudie Eibenové mě velmi zaujala. Dokáže působit na člověka dobrosrdečností, laskavostí ale i přísností v oku, která je třeba. Najednou najdete hned několik způsobů, jak byste se v situaci zachoval(a) vy, aby vše proběhlo bez poznámek nebo následně vaší noci s kamarádem Paralenem na nočním stolku. Je jen na vás, jak se k dětem budete chovat a děti k Vám. Ale zkusili jste se někdy nad tím zamyslet s úsměvem. Považuji to za dobrý začátek…