Rizika slovního hodnocení

25.10.2012 se v domě dětí a mládeže konal workshop na téma „Rizika slovního hodnocení“. Celou tuto problematiku se nám snažila přiblížit paní PhDr. Jana Nováčková, CSc.
Co je to slovní hodnocení? Jak správně napsat slovní hodnocení a co do něj zahrnout? Na tyto otázky v dnešní době nezná odpověď celá řada současných učitelů. Řekla bych, že slovní hodnocení se stále častěji stává velice významnou součástí alternativního hodnocení ve škole. A jak už to bývá, nese s sebou pozitiva i negativa. Především nám zajišťuje větší škálu informací jak pro rodiče, tak pro samotné děti. Podle mého předpokladu je pro děti více motivační hodnocení prostřednictvím slov, než-li pouhé známkování.
Pro vytvoření správného slovního hodnocení je důležité žáka neustále sledovat, mapovat, všímat si jak pokroků, které žák udělal, tak dílčích neúspěchů, jenž se snažíme napravit. Následně pak lze pro v určitém ohledu neúspěšné dítě prostřednictvím slovního hodnocení sestavit postup, jakousi cestičku nápravy vedoucí k dosažení požadovaného výkonu. Velkého negativa se dopouští učitelé, kteří promítají do slovního hodnocení charakteristické vlastnosti žáka, například bystrost, šikovnost. Pedagog si musí uvědomit, že hodnotí pracovní výsledek žáka, nikoliv jeho osobnostní rysy. Ve slovním hodnocení není žádoucí subjektivní interpretace.
Paní PhDr. Jana Nováčková, CSc. poukázala také na fakt možného „nálepkování“. Kdy učitel používá posuzovací jazyk, zobecňuje výkon žáka tak, aby byl srovnatelný s výkony jiných žáků, přičemž si neuvědomuje, že osobnost každého žáka je natolik jedinečná. Učitel používá neustále stejná kritéria obměněná obdobnými slovy, čímž dochází k opakování formulací. Naopak právě jedna z nevýhod slovního hodnocení je malá možnost srovnání, tak proč tedy formulovat hodnocení nesprávně tak, aby bylo srovnatelné?!
Podle mého názoru je slovní hodnocení výborný prostředek k vyzdvihnutí žáků, kteří sice nevynikají v běžných předmětech jako je český jazyk, matematika a jiné, ale jejich výjimečnost a nadání se projevuje v předmětech, jenž bývají často brány na lehkou váhu, tedy hudební, výtvarná, tělesná výchova apod. Samozřejmě se snažíme dítě motivovat více v předmětech, kde není natolik úspěšné, vytvořením právě oněch návrhů, jak dosáhnout zlepšení a jak zvládnout přetrvávající nedostatky, avšak podporujeme ho i v již zmíněných předmětech, kde vyniká, aniž bychom tyto předměty brali na lehkou váhu. Klasickou známkou nejsme schopni vyjádřit skutečný výsledek žáka, navíc nám známka dovoluje porovnávat žáky mezi sebou, což opět není úplně spravedlivé. Známky jsou však pro rodiče mnohem jednodušší a podstatnější, než-li slovní hodnocení, kde nachází spoustu informací mnohdy pro ně i nesrozumitelných.
Myslím, že i přes velkou míru kladů je toto hodnocení nadále smétáno ze stolu pro svoji velkou administrativní a časovou náročnost. Avšak čí vinou? Není to v jednom ohledu také pohodlnost současných pedagogů a neodhodlanost vybočit ze stereotypního známkování?