Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

seznam všech úvah

ÚVAHA: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

Hned po vstupu do budovy jsem viděl paní inženýrku Doru Assenzu, jak nese cosi velkého a těžkého do schodů. Byla to rozkládací tabule, na kterou se mělo psát. Gentlemanská část mého já se rozhodla, že zbytek mého já, tedy hlavně ten fyzický, jí tu tabuli převezme a vynese nahoru. (Tajně jsem možná doufal, že mi přilepší u zkoušky) Tak jsem tento den zahájil dobrým skutkem.

Po příchodu do třídy vše probíhalo tak jako vždycky. Houf nadšených studentů se pohodlně usadil na místa a vyčkával, co se bude dít dál. Jelikož jsem nesl onu tabuli, zbylo na mě a mého kamaráda Pepu místo už jen v první řadě. To, co následovalo, bylo ovšem zcela atypické. Najednou před nás velice pomalou a sebevědomou chůzí přišla paní učitelka s dlouholetou praxí. Upřeně se na nás dívala a mlčela…Čekala totiž na to, až se i my úplně ztišíme. Aniž by stihla říct jediné slovo, dala mi obrovskou radu (předala svou zkušenost), jak vůbec vstoupit do třídy a získat si pozornost žáků naprosto nenásilným, ale za to opravdu účinným, způsobem. Poté nastalé ticho a s tím související napětí, co se vlastně bude dít dál, prolomila pro mě naprosto famózním způsobem. Pozdravila nás slovy: „dobrý den“ a chtěla, abychom jí odpověděli: „Dobrý den, celý den.“ Toto jsme opakovali několikrát po sobě, dokud naše odpověď nezněla radostně. Celý tento úvod na mě zapůsobil zřejmě nejvíc z celého workshopu. Také jsem si z něj odnesl asi nejvíce užitečné zkušenosti a ponaučení, jak jednoduše a účinně lze získat autoritu/respekt u žáků hned prvním vstupem do třídy a s tím spjatým prvním dojmem.

Následně paní učitelka vybrala i několik z nás, abychom si tento vstup do třídy sami vyzkoušeli. Bylo až k neuvěření, jak pouhé detaily, jako třeba rychlost chůze, poloha rukou či trupu, nebo samotný mluvený projev, mohou změnit vnímání žáků (nás sedících) a také jejich výsledný názor na daného kantora (onen jeden vybraný z účastníků). Neopomenutelnou součástí tohoto workshopu byl také náš předem vybraný figurant, který měl za úkol neustále vyrušovat a dělat různé hloupé věci, které teenageři obecně v hodinách dělají. Nejlepší na tom bylo, že my ostatní účastníci workshopu jsme o tomto figurantovi nevěděli, a tak nejeden z nás procedil mezi zuby: „Co to je za pitomce?…Ten kluk tam.“ Paní učitelka nám opět naprosto nenásilnou formou ukazovala, jak si s takovým žákem poradit, jak takového žáka uklidnit či ho přimět k tomu, aby dělal to, co po něm jako kantor chceme.

Z celého workshopu jsem měl velice pozitivní pocit. Z vyprávění příběhů paní učitelkou o běžném dni ve škole mezi teenagery jsem si odnesl mnoho zkušeností a ponaučení, které bych velice těžko někde vyčetl nebo měl šanci vůbec zjistit. Moje máma je učitelkou na základní škole, a tak vím, jaká dnešní mládež dokáže být. Už jen právě proto bych minimálně tento workshop doporučil všem studentům pedagogické fakulty. Vlastně docela nerozumím, proč by něco podobného nemohlo být povinné. Jedna věc je samozřejmě zvládnout obory, na které jsme se hlásili, v oné teoretické rovině. Ovšem přijde mi naprosto nezbytné, abychom jako budoucí pedagogové dokázaly tyto informace předat svým žákům srozumitelně a efektivně…aby si z našeho výkladu žáci opravdu něco odnesli…a samozřejmě aby to bavilo i nás samotné. Kde jinde se poučit, než od zkušených učitelů a učitelek přímo z praxe…