Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Rizika slovního hodnocení

turkey yacht chartersosyal medya bayilik paneli

seznam všech úvah

Rizika slovního hodnocení

Letošní rok nám nabídl obrovské množství workshopů. Z této nabídky jsem si vybrala workshop „Rizika slovního hodnocení“. Tento odpolední workshop vedla paní PhDr. Jana Nováčková, CSc.
Z nabídky mi to přišlo jako nejzajímavější, protože se zrovna u nás v rodině o tom mluvilo. U nás na vesnici se vždycky psalo slovní hodnocení v první a druhé třídě. Takže každé dítě si neslo v pololetí a na konci školního roku vysvědčení a také slovní hodnocení. Nikdo s tím neměl nikdy problém, ani paní učitelky. Po příchodu nového pana ředitele se ale všechno změnilo. Chtěl inovovat systém, který v naší škole panoval a nechtěl, aby se pokračovalo „v zajetých kolejích“. Samozřejmě to myslím tak, že naše paní učitelky se nebránily nějakému obohacení se informacemi, nebo projektům, kterých již dávno účastnily a vyhledávaly je. Když moje sestřenka, nastupovala do první třídy, dostali její rodiče plno dotazníků a také lísteček s tím, zda chtějí, nebo nechtějí slovní hodnocení. Protože v naší rodině jsou buď ekonomové, nebo učitelé, je jasné, že se z toho vyvinula velká debata. Každý sice pracuje na jiném stupni, ale všichni se shodli na jednom. A to, že v první a druhé třídě by mělo být určitě slovní hodnocení. Malé dítě, které doposud nebylo nijak jinak hodnoceno, než slovy: „Ty si šikula.“, „Správně.“, „Špatně.“, „To se nedělá.“ atd., přece není zvyklé na nějaké známky, které mu nic neřeknou. Protože není jednička jako jednička, ani dvojka jako dvojka. Každá paní učitelka se dívá na dítě jako na osobnost, nebo alespoň by měla.
Podle mého názoru, tedy co si vzpomínám já. Vždycky jsem se těšila na vysvědčení, ale na to, kde byly napsané známky, ale na to, co o mě napsala paní učitelka. V první třídě jsme měli strašně hodnou paní učitelku, každý ji měl rád. Byla z naší vesnice a tak jsme ji neustále potkávali, nejen ve škole. I když se s námi bavila i během přestávek, nejen v hodinách, věděla jsem, co od ní čekat, ale strašně jsem se těšila na to hodnocení. Buď jsem si to přečetla sama, nebo mi to pomohli přečíst rodiče, ale pokaždé jsem věděla, v čem se mám zlepšit, nebo co mi opravdu jde. Čeho si paní učitelka na mě váží, nebo naopak co bych neměla dělat. Někdy k tomu paní učitelka dopsala i krátkou básničku, která nám charakterizovala.
Když se tak zpětně ohlédnu na první stupeň základní školy, musím se pousmát. Je strašně pěkné si přečíst, co mi dělalo nebo naopak nedělalo v první a druhé třídě problémy. Vždycky jsem nejdříve sáhla po tom slovním hodnocení, než po vysvědčení s čísly. Vím, že s tím jsou jen samé problémy a práce navíc. Ale slovo řekne a dá člověku mnohem více, než nějaké číslo.