Řešení stresových situací a prevence proti syndromu vyhoření
„Syndrom vyhoření, to mě nemůže potkat!“ Kéž bych si to mohla říct a mít jistotu, že je to pravda. A možná že jo. Podívejme se na to tak, že třeba, když už vím co to je, co to způsobuje a jak to působí, tak se tomu můžu vyhnout. Prostě jen budu dávat pozor… A co když neustálým posuzováním, dělám-li dobře že to či ono dělám tak a ne tak, spíše naopak způsobí, že tento syndrom se u mě objeví mnohem dříve než za normálních okolnosti? A teď si vyber…
Je člověk, který o tom nemá ani ponětí, mnohem šťastnější než ten, který na to myslí neustále? Nevím, ale myslím, že se na to skvěle vztahuje věta mé babičky: „ ve střídmosti vše je dobré…“ A to platí snad na všechno… Teď už jenom vědět, v čem se máme omezit a v čem zas naopak rozjet. Myslím, že když má člověk tak říkajíc obyčejný „selský rozum“, strach ze syndromu vyhoření ho vůbec nemusí zatěžovat. Prostě bude logicky a prakticky dělat věci, o kterých je přesvědčen, že jsou správné … Otázkou ale je, zdali tento člověk nepovažuje špatnou věc za věc dobrou. To je taky možné, může být třeba ovlivněn nešťastným dětstvím, traumatizujícím zážitkem, svým okolím nebo situací v které se nachází, což může způsobit zastření nebo omámení varovného signálu jeho soudnosti nebo, chcete-li, svědomí…
Četla jsem větu, kde se píše, že syndrom vyhoření, jinak také nazýván syndromem vyhasnutí, vyhaslosti či vyprahlosti, je důsledkem nerovnováhy mezi očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností. Fajn, tak dejme tomu, že lidé, kteří takto žijí, se můžou obávat syndromu, co to ale přesně je? Co se stane s člověkem, který jím je lapen? A může se z ní potom dostat? No, četla jsem, že se jedná o výsledek procesu, v kterém lidé, velice zaujatí svým úkolem, misí či posláním, ztrácejí nadšení pro předtím tak zaujatou věc. Že těm, kterým před tím záleželo na všem, naráz nezáleží na ničem. Není zajímavé, jak se dokážou věci z extrému do extrému změnit? Asi to je normální, ale i tak mě to stále udivuje …
Může to potkat i mě? Těžko říct. Myslím, že někteří lidé jsou k tomu všemu náchylnější a to ne jenom kvůli jejich charakteru, ale hlavně kvůli jejich okolí. Tím myslím sociální zázemí, rodinu a přátele. Prostě když máte někoho, s kým si můžete promluvit, na kom vám záleží a kterému záleží na vás, tak se neponoříte tak hluboko do práce. Je dobré mít někoho, kdo vám řekne, že všeho moc škodí, kdo vás dokáže aspoň na chvíli vytáhnout ze stereotypu. Hm… Já myslím, že toho někoho mám, ale kdo ví, zdali budu jeho hlasu stále naslouchat i za pár let…
Bojíte se syndromu vyhoření? Dobře! Je vám to jedno? Taky dobře! Jasně, na Světě je tolik věcí, kterých bychom se měli bát, ale co by to byl za život spoutaný strachem? Je lepší vědět a bát se nebo nevědět, žít naplno a pak podlehnout?
Vřele doporučuji tento workshop, byl velmi zajímavý a přínosný