Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

seznam všech úvah

Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co na místo nich

Při zápisu na tento workshop, který se týkal vnitřní a vnější motivace jsem přijížděl do Sluňákova – kousek od Olomouce, s řadou očekávání. Změní tento víkend moje pedagogické schopnosti? Dokážu po této zkušenosti jako budoucí učitel zaujmout dnešní roztěkanou mládež? Byl jsem plný otázek a dychtil po informacích. Vím, že odměny a tresty k lidskému životu neodmyslitelně patří. Jak je ale správně používat, aby člověk neztratil vnitřní motivaci a svoji přirozenou progresivitu je umění.
Při samotném výkladu jsem si uvědomil, jak je lidská společnost chamtivá. Málo kdo dělá věci jen tak, pro nic, za nic. Přišlo mi přirozené přijímat chválu a odměny. Naplňovalo mě to. Teď se ale sám nad sebou zamýšlím. Absolutní většinu věcí, které dělám, dělám vlastně právě pro odměnu, vyhnutí se trestu nebo pro vděk okolí. Brigáda – peníze, škola – známky. Při pomyšlení, že bych studoval jen pro vysněný titul, mě div hanba nefackuje.
Příklad školní výuky ukázal jasný rozdíl mezi onou vnější a vnitřní motivací. Vyučující zařadila do hodiny matematiky poutavé hry rozvíjející matematické myšlení. V jedné třídě hrály děti tyto hry se zápalem v každé volné chvilce před i po vyučování, či o přestávkách. Avšak ve třídě druhé, hrály děti hry pouze v hodině i přesto, že je měli taktéž volně přístupné. Rozdíl byl ale v hodnocení, kdy ve druhé třídě dostávaly za hraní her odměny.
Toto je jasným dokladem potlačení vnitřní motivace dítěte, kdy dělají danou činnost pouze za vidinou odměny. Nabízí se otázka, proč? Je to podmíněnost lidské osobnosti? Potvrzuje se tak rčení: „Zadarmo ani kuře nehrabe“? Možná bychom měli přestat být tak sobečtí a začít dělat věci více kvůli sobě, k vlastnímu rozvoji. Známkování má u nás zaběhnutý systém. Je to ale způsob, jak žáky naučit co nejvíce? Možná škola bez známek není špatný nápad.
Novou zkušenost a jiný úhel pohledu jsem získal i při řešení problémů a zadávání trestů. Trestatel by se měl více vcítit do pozice káraného a rozhodně nepodléhat sociálnímu tlaku, což se běžně děje. Nikdo nechce vypadat jako slaboch a když má moc trestat, využívá jí s domněnkou navýšení si respektu. Zabývat se přirozeným důsledkem roztržených kalhot, v jehož rámci by je měl viník opravit, ale je jistě účinnější, než zakázání sledování televize, které s problémem vůbec nesouvisí.
Kurzem jsem získal odlišný a jistě efektivnější návod na řešení kritických situací. Moje cesta k roli poutavého a učitele je sice ještě dlouhá, avšak uplynulý víkend mě posunul o pořádný krok dopředu.