Vnitřní portrét – psychohrátky s výtvarnem

Letos v březnu jsem se vypravila na Sluňákov na víkendovou akci s názvem „Psychohrátky s výtvarnem.“ Zaujal mě především lektor, který celý kurz vedl. Se Sašou už jsem totiž jeden víkend v loňském roce absolvovala, a proto jsem zhruba věděla, do čeho jdu a hlavně-že to bude stát za to!
Celý víkend začal v sobotu ráno seznamovacími hrami. Díky nim se odlehčila atmosféra a všichni jsme se vzájemně sblížili, jména všech jsme si ale stejně skoro nikdo nezapamatovali. Potom jsme se společně vrhli na hry s papírem. To pro mě osobně nebylo moc zábavné. Jak můžu za pomoci jednoho listu potrhaného a pomačkaného papíru něco popsat nebo vyjádřit? Co se dá poznat z toho, když papír pomačkám, roztrhnu zleva doprava nebo zprava doleva? Vypovídá to něco o mě? Myslím si, že o mně jako osobnosti určitě ne, spíše o mé náladě a momentálním rozpoložení. No, každopádně jsem to, snad, nějak zvládla a už na nás čekal další, podle mě velice zajímavý úkol – popsat se za pomoci barev. Nebylo to nic složitého, pro mě totiž každá barva symbolizuje nějaký pocit nebo emoci. Pokud to vezmu z hlediska šech účastníků víkendovky, může to ale už být trochu ošemetné. Vždyť třeba červená barva může pro každého člověka znamenat úplně něco jiného. Někomu připadá pozitivní, teplá, příjemná a hezká, jiný za ní může vidět sklony k násilí, brutalitě nebo negativní energii a dalšímu se třeba vůbec nemusí líbit a nemá ji rád? Když se charakterizuju červenou barvou a někdo ji nemá rád, znamená to, že hned nebude mít rád mě??? To asi přeháním, ale myslím, že je celkem zajímavé se nad tím takto zamyslet. Nebo se pletu? Každopádně jsme tento úkol všichni svým způsobem nějak zvládli a mohli pokračovat dál. Vytváření svých vlastních barevných světů bylo velice zajímavé, mě osobně jen zarážel konkrétní výběr barev – proč zrovna modrá, žlutá a červená…bylo by to jiné, kdybychom se rozdělili do skupinek třeba zelených, bílých a fialových, má to nějakou souvislost? Ono je to vlastně ve výsledku jedno. Nejspíš by vzniklo podobné dílo, jen v jiné barvě. Důležité je, že jsme se ve skupinách domluvili a vzniklo, řekla bych, fenomenální dílo, o hraných příbězích nemluvě.
Druhý den patřil našim vnitřním portrétům. Měli jsme se pomocí barev, látek a vzorů nějak popsat. Někdo měl výtvor hotový hned, jinému tvoření zabralo podstatně víc času. Jen přemýšlím proč? Opravdu byly tito lidé tak složitými osobnostmi, nebo se jen styděli, ukázat své vnitřní „já“? Jak moc je složité svoji osobnost popsat a jde to vůbec? Záleží asi na každém z nás, jak se k tomuto úkolu postaví, já osobně si myslím, že všichni na Sluňákově jsme se toho zhostili více než dobře, protože za vzniklé koláže a obrázky by se možná nemuseli stydět ani v nějaké galerii.
Celý víkend bych zhodnotila jako velice vydařený, a i když se na nás sluníčko moc nesmálo, náladu to nikomu z nás nepokazilo. A troufám si říct, že jsme si to všichni užili!