ÚVAHA Počítače, počítačové hry a děti

Počítače a internet změnily náš život až moc rychle. Stejně jako starší generace i děti a mládež „bojují“ s nástupem a vlivem informačních technologií.

Často děti ovládají počítač lépe než rodiče nebo učitelé, ale to neznamená, že bychom je měli nechat bez dozoru, ať si samotné u počítače dělají, co chtějí. Problémem rodičů je, že nemají čas na svoje ratolesti, takže je posadí před televizi a počítač. Poté děti často shledají, že je zábavnější hrát nějaké počítačové hry a střílečky, než jít ven s kamarády. Proto by rodiče měli stanovit hranice, jak dlouho budou jejich děti hrát, může se totiž snadno vytvořit závislost na hraní. Rodiče mají děti motivovat také na jiné aktivity, sport a kroužky, aby jen pasivně neseděly řed monitorem. Vím, že kroužky nejsou levá záležitost, ale jsou určitě prospěšnější. V současnosti jsou hry celosvětovým fenoménem. A lidé už dlouho nehrají sami, ale ve skupinkách. Přes internet si hledají kamarády, kteří jim pomáhají v dalším herním postupu, a to může být nebezpečné. Rodiče by se měli vzdělávat, měli by vědět, co je to game rating, tzn. určení, pro jak staré dítě je hra určena. Měli by monitorovat herní chaty a zprávy, omezit hlasové chaty, používání webkamer a stanovit jasná pravidla. Čím bude dítě starší, tím to bude ale obtížnější, protože si bude chtít také udržet soukromí, což se stává hlavně v pubertě. Důležitá je vzájemná komunikace a důvěra. Totéž platí i při používání internetu, protože je náročné určit pravidla a stanovit, kde končí sledování dětí a jejich aktivit, a kde začíná jejich soukromí.

Závěrem bych chtěl zdůraznit, že nejsem zastáncem totálních zákazů hraní PC her, ale také nejsem příznivcem absolutní volnosti, benevolence a nekontrolovanosti v hraní. Nástup osobních počítačů a internetu, přenosných zařízení a chytrých mobilních telefonů je jen další fáze v bouřlivém a rychlém technologickém vývoji, podobně jako tomu bylo u televize, telefonu, rádia, telegrafu a osobního automobilu. Musíme se naučit s těmito vynálezy žít a ne je odsuzovat nebo se je snažit přehlížet. Důležité je znát hranici, kde končí náš opravdový svět a začíná virtuální realita,
a protože toto děti hůře nebo špatně rozlišují, musíme jim v tom pomoci.