Úvahy /

Jak s úsměvem vydržet ve školství

Ke zpracování tématu jsem si vybrala workshop s názvem "Jak s úsměvem vydržet ve školství". Již samotný název ve mně vyvolal spoustu zvědavosti a hlavně velké očekávání. Tento název ve mně evokuje nějaký dojem, že se mi dostane asi přesných pravidel či návod jak v tom školství tedy vydržet. V aule nás uvítaly dvě učitelky ve věku asi padesáti let. V ten moment jsem si vzpomněla na svá léta základní školy, která mám spojená s docela přísným režimem, pedanstvím a asi nějakou nemožností jít vlastní cestou. Nebyla jsem daleko od pravdy. Po úvodním slovu vstát, pozdravit se, sednout, bylo poněkud zvláštní, ale přece jenom tam zaznělo něco jiného. Zpočátku jsem si toho nevšimla. Bylo tam slovíčko prosím Vás abyste jste vstali a teď se pozdravíme a také slovíčko Děkuji posaďte se. Došlo mi to všechno až v průběhu celého workshopu. Na mysl mi vytanula otázka. Dokáží slovo prosím a děkuji ovlivnit psychiku dětí? A k tomu ještě dnešních dětí? Všimnou si vlastně těchto slov? Abych řekla pravdu tak opravdu nevím. Závisí určitě na celé osobnosti učitele na jeho podání a celkovém vystupování. Myslím si, že v dnešní době je to velmi náročná role. V hlavě mi proběhla myšlenka jak bych se asi zachovala já být učitelkou první den ve škole. Jaký zvolit přístup k dětem? Mám být na začátek přísná, nebo mám zvolit kamarádský vztah? Ne, to asi ne děti by si na mě moc dovolovaly a na druhou stranu přece nejsem kámen bez emocí. Je to velmi těžká role odstupňovat své působení, ještě v dnešní době kdy ve školních lavicích vedle hodných dětí sedí pěkní uličníci. Ale dříve tomu nebylo také jinak. Chce to asi božskou trpělivost, jak s dětmi tak s jejich rodiči. Ze zkušeností učitelek, které vyjmenovaly řadu rodičů s různými styly výchovy, například takové které vystupovali ochranitelským postojem, protekční, ale najdeme určitě i světlé vyjímky, které ví co mají doma. Asi nejvíc mě pobavily poznámky, které kdy paní učitelky napsaly. Jednání v afektu není dobré ani co se poznámek týče. Například:" Myslím si, že váš syn není normální." Je opravdu úsměvné. Z toho jsem si vzala ponaučení, že když jsem v afektu, nechám si trochu vychladnout hlavu a potom teprve jednám. Již několikrát mi to pomohlo. Ale jak je známo, člověk se učí ze svých chyb. Myslím, že na všechno člověk popřípadě učitel přijde zkušeností. Že mu prostě musí projít rukama to dítě uličník, ten hnusný rodič, nebo také vedení školy a představy lidí, které se nám zprvu mohou zdát nemožné. Musím uznat, že mi tento workshop a přístup obou kantorek dal hodně podnětů k přemýšlení. Být učitelem je určitě krásná profese, náročná a v dnešním světě zde plní nenahraditelnou roli, která může ovlivnit každé dítě, třeba jednou i to moje nebo kohokoliv jiného. Takže do klína učitele padá velká odpovědnost, tolerance a hlavně svatá trpělivost. Děkuji za tento workshop.