Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Mně se to nemůže stát!? Aneb Ženy a alkohol I.

Workshop s tímto názvem mne v nabídce velmi zaujal. Ačkoliv se jeho termín měnil, stejně jsem si přizpůsobila ostatní rozvrh, abych se ho mohla zúčastnit.
Musím přiznat, že den strávený s tolika odborníky pro mě byl velkým přínosem a je škoda, že kapacita byla tak nízká. Jelikož problematika nadužívání alkoholu je velmi častá, mělo by se to, co si vyslechlo pouhých třicet lidí dostat mezi širší veřejnost. Proč? Protože alkohol je velmi škodlivá droga, což si mnoho lidí neuvědomuje. A vlastně ani není čemu se divit. Nabízíme ho již dětem, kterým ani není patnáct let, mnohdy ani deset. Vždyť přece o nic nejde, jen si s námi připijí, aby jim nebylo líto, že mají jen limonádu. Dal by ale stejný rodič, který dítěti naleje víno, do rukou svého syna, či dcery, zapálenou cigaretu? Nebo snad jinou drogu, která společností není tak tolerována? Pokud s ním není nic v nepořádku, tak určitě ne. Bohužel si neuvědomujeme, že alkohol není o nic horší, než jakákoliv jiná droga. Pod pojmem zfetovaný člověk, si představíme trosku, která se válí mezi injekčními stříkačkami, nejlépe ještě mezi bezdomovci. Co jiného je ale opilý člověk? Vždyť je vlastně také zfetovaný. Rozdíl je v tom, že pro stav, kdy je člověk pod vlivem alkoholu, máme speciální název a to opilost. A ta je přece tak vtipná a zábavná. Již děti na druhém stupni základní školy se baví tím, kdo kde byl opilý a co pozvracel. A nejlépe, když si nic nepamatuje. To je pak ostatními uznáván, jako největší „borec“.
To ale není jediný paradox, který nám alkohol nabízí. Druhým a rozhodně neméně významným, je srovnání opilé ženy a opilého muže. Opilá žena je přece odporná a každý ji označí jako trosku, která nezvládá svůj život a povinnosti. Toto nutí ženy pít potají doma, když je nikdo nevidí. Naopak opilý muž je společností brán jako něco daleko přijatelnějšího. Je to přece chlap a ten může. A tak se někteří příslušníci mužského pohlaví den co den odebírají do hospody a tam propíjí svou výplatu, za tichého přihlížení okolí. Bohužel znám ze svého okolí takové případy a nezbývá mi, než litovat manželky, těchto „borců“. Ano, jsou to právě ti „borci“ ze základní školy, které všichni tak obdivovali. S přibývajícím věkem je ale alkohol ovládl natolik, že nejsou schopni přestat. Jsou na něm totiž závislí. Náhle přicházejí do stádia, kdy už je jasné, že alkohol není o nic horší droga, než pervitin. Pokud nejdou na léčení, zničí je úplně stejně. Bohužel i léčba je náročná a dlouhá. Není neobvyklé, že se stejný člověk vrací i třikrát a víckrát. A nést ten úděl, že se do konce života nesmí napít alkoholu? To je velmi těžké. Kruh se uzavírá. Stejně tak jako malé dítě si může připít s ostatními, tak i alkoholik si snad dá, ne? Vždyť to nic není…
Vím, že tento pohled, který jsem zde nyní popsala je velmi pesimistický. Stejný názor jsem měla i během workshopu. Že to přece není tak hrozné. Jenže pak se člověk začne dívat kolem sebe a potvrdí se mu to, co během přednášky slyšel do paní psycholožky a jednoho velice milého vyléčeného alkoholika. Co se to stalo se společností? Proč nikdo nic nedělá? To si snad nikdo doopravdy neuvědomuje, že alkohol škodí. Neměl by snad na každé lahvi rumu či vodky být nápis, že alkohol může zabíjet? Proč mají trpět ještě nenarozené děti, jejichž matky nejsou schopny tuto závislost ovládnout alespoň v těhotenství? Tyto a ještě mnohem více otázek, které nám alkohol nabízí, pravděpodobně ještě dlouho zůstanou nezodpovězeny. Alespoň do té doby, než na alkohol přestane být nahlíženo jako na neškodného společníka.