Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Jak s úsměvem vydržet ve školství?

Odpověď na tuto otázku mě velmi zajímala, jelikož jsem studentka pedagogické fakulty a v budoucnu se mi tyto informace budou nejspíš velmi hodit. Workshop „Jak s úsměvem vydržet ve školství“ mě tedy zajímal ze všech tří navštívených nejvíce.
V sálu na nás čekaly dvě paní učitelky ze základní školy – Mgr. Klaudia Eibenová a Mgr. Milena Vincenciová. Workshop zahájily tak, že jsme se museli postavit jako děti na základní škole a pozdravit – „Dobrý den, celý den“. Když se nám to napoprvé nepovedlo, museli jsme pozdrav zopakovat a až poté byla možnost si sednout. Mezi námi seděl chlapec, který neustále vyrušoval a ke všemu měl připomínky. Někdo ho odhalil hned na začátku, ale další nechápali, o co jde a nevěřícně kroutili hlavou. Tento chlapec byl pouze „nastrčený“. Díky tomu jsem si uvědomila, že stačí opravdu jen jeden žák z celé třídy, který rozhodí nejen paní učitelku, ale i celou vyučovací hodinu.
Troufám si tvrdit, že vydržet s úsměvem ve školství je opravdu těžký úkol. S každým žákem se dá vyjít, ale na každého platí něco jiného. Je nutné si hned zezačátku nastavit pravidla. Je ale na žácích, jestli tato pravidla přijmou a budou spolupracovat, nebo ne.
Největším přínosem byly zkušenosti a praktické rady, které nám paní učitelky říkaly ze svého života a svých dlouholetých zkušeností. V budoucnu se budu snažit těchto rad držet i v mém povolání. Někdy přemýšlím, zda se vůbec chci stát učitelkou. Je to obrovská zodpovědnost a hlavně nejdůležitější – jak jsme se od lektorek dozvěděli, je trpělivost. Té zatím moc nemám. Zatím jsem ani neměla možnost vyzkoušet si na praxi, jaké to je učit. Jsem ve druhém ročníku a ani nevím, jestli mě to bude bavit, nebo ne. Doufám však, že ano.
Důležitým bodem je také vytvořit si u dětí autoritu hned zezačátku. Na prvním dojmu určitě hodně záleží. Dnes jsou děti drzé a dovolují si o hodně víc, než tomu bylo v předchozích letech. Myslím si ale, že na prvním stupni to nebude zase tak hrozné, jako na druhém. Vzpomínám si na své učitelky z druhého stupně – všechny byly podrážděné a vytočené. Kdežto na prvním stupni to nebylo tak hrozné. Paní učitelky byly hodné a neměli s dětmi takové problémy. Jsem ráda, že jsem si vybrala obor první stupeň a ne druhý. Opravdu paní učitelky na druhém stupni obdivuji, ale já bych do toho nešla. Nutné je také ukázat dětem, že učitel není jen autorita, ale také „kamarád“, za kterým se nebojí přijít, když budou mít nějaký problém a budou se chtít svěřit.
Jsem ráda, že jsem se tohoto workshopu zúčastnila a doufám, že budu moci uplatnit získané informace v mé budoucí praxi.