Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

seznam všech úvah

Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich

V loňských listopadových dnech jsem se zúčastnil své první víkendové akce na půdě Sluňákova, kde tématem byla „Vnitřní a vnější motivace, tresty a odměny, jejich rizika a co namísto nich“. O těchto workshopech jsem se dozvěděl od kamarádky a pro jejich zajímavost jsem se rozhodl jimi naplnit své dny volna.
Učitelem se sice nejspíše nestanu, ale myslím, že rady, tipy a triky ohledně výchovy dětí (a nejen těch) se hodí vždy. Zastavil bych se u otázky, zda je dobré děti trestat nebo ne. Samozřejmě je zde spousta kladných i záporných odpovědí. Z názorů a myšlenek lektorek jsem pochopil, že na dítě se nesmí vyvíjet tlak, jinak se „zablokuje“ a sníží tím svou výkonnost v nejednom směru. Například v učení. Což jistě není naším cílem. Naším, jakožto rodičovským či učitelským. Tlak ve mně evokuje i myšlenku, že co dělat musím, dělat nechci. A co dělat nesmím, to dělat chci. Spojitost s kouzlem zakázaného ovoce? Či s prokrastinací? Určitě, leč přemýšlel někdo nad tím, proč to je tak zařízeno? Proč v nás mozek evokuje nutné věci nepříjemnými a naopak? A proč by se za jejich nesplnění mělo trestat? Aneb proč by se mělo trestat za to, co neděláme rádi? Má to vůbec smysl? Nehledě na to, že s vývojem dítěte se mění celkový pohled na chápání motivací, odměn a trestů. Hlavně těch posledních zmíněných. Navíc jsou-li tresty mířeny jiným směrem, než na vlastní příčinnou podstatu, nic neřeší. „Neuklidil sis pokoj, zakážu ti televizi?“ Úklid – televize. Minimálně dítě bude zmateno souvislostmi. A když se nad tím zamyslíme, tak my také. Žádné souvislosti tam totiž nejsou.
Podobné případy mohou být i v odměnách. „Napíšeš-li dobře test, dostaneš čokoládu.“ I zde mi unikají jakékoliv společné faktory. Jenže dokážeme si život představit bez odměn a ocenění? Nedokážeme. Protože si věci automatizujeme a neřešíme tyto detaily. Byť někdy zcela podstatné. A co potřeba motivace? Ta je jistá. Vždyť kolik věcí bychom dělali s radostí a chutí, kdybychom k nim nebyli motivováni? Napadlo by nás vůbec tyto věci provádět? Asi ne vždy a s plným nasazením.
Pokud mi tato víkendová akce změnila názor na problematiku trestů, odměn a motivací, tak je to dobře, ale zároveň v tom je ten problém. Změnila přístup jen nám zúčastněným. Nemyslím si totiž, že by někdo z rodičů či učitelů, ve svém každodenním shonu, nad těmito aspekty přemýšlel. A pokud bude okolí posuzovat stále po svém, tak mizí i veškerý hlubší smysl. Bohužel. Přes všechny, možná pesimistické, myšlenky a názory bych řekl, že mi tato víkendová akce otevřela oči v celkovém přístupu k vnímání dětí. Mnoho přístupů je ale zažitých, řekl bych až konvenčních. A to je možná ta největší škoda.