Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

seznam všech úvah

Finty na nápravu poruch učení od 2.stupně nejen v češtině

Již podruhé jsem se zapsala na předmět Pedagogika v praxi a jsem opět nadšená z výběru workshopů. Tolik zajímavých témat, až jsem nevěděla, na který se zapsat. Každý z workshopů měl něco do sebe, ale mě nejvíce zaujal ten od zkušených učitelek Mgr. Klaudie Eibenové a Mgr. Mileny Vincenciové, které se začly během jejich učitelské praxe zabývat problematikou dyslexie, dysortografie a dysgrafie.
Nikdo z nás, kdo tuto poruchu učení nemá, si nedokáže představit, jaké to pro dítě dyslektika (dysortografika, dysgrafika) musí ve škole být. Vidí spolužáky, kteří dělají pokroky, učení je baví. A pak je tady on, učení ho nebaví, nejde mu a ptá se sám sebe, kde dělá chybu. Tyto poruchy nejsou viditelné na první pohled, takže žák je často tají. Pokud si problému zavčasu nevšimne učitel, může tato porucha zůstat nediagnostikovaná a žák se protlouká třídama sám se špatnýma známkama z češtiny, je označován za lajdáka a je stresovaný. Ale pokud je učitel všímavý a včas začne řešit situaci, tak porucha se může rapidně změnšit pomocí efektivních vyučovacích metod, v některých případech vymizet úplně. Učitelky z workshopu se vydaly tou druhou cestou, snažily se všem žákům pomoci jak nejvíce mohly. Vymýšlely nová cvičení a metody, samy se na tomto poli vzdělávaly. A navíc z nich sršela pozitivní energie, kterou předávaly do okolí. Myslím si, že tou pozitivní energií a přístupem dokázaly napravit nejednoho žáka, který měl díky nim chuť se do boje s poruchou pustit. Snažily se nám, studentům, přiblížit pocit žáka s dysgrafií u diktátu. Psali jsme levou rukou. Pro mě osobně to byl dosti negativní zážitek, byla jsem nervózní, že nestíhám psát text, ke konci mě bolela ruka a začínala jsem v sobě cítit nenávist vůči učitelce.
Každý žák je jiný a podle toho taky vyžaduje jiný postup při učení. Poruchu učení v dnešní době má okolo 7% žáků. Mají tzv. "papír", což je potvrzení o poruše. Někteří rodiče si myslí, že když má jejich dítě toto potvrzení, tak v hodinách češtiny nemusí dělat nic a ještě se rozčilují, když přinese domu 3. A nejhorší na tom je, že viní učitelku. Přitom by sami měli doma přiložit ruku k dílu a s dětmi se učit a dělat cvičení, jinak veškerá práce učitelke přijde vniveč.
Tato práce sice vyžaduje obrovskou trpělivost jak ze strany učitelky i žáka, ale výsledek pak stojí za to. Já osobně, jako budoucí učitelka bych měla velkou raodst, kdybych viděla i sebemenší pokroky u svých žáků s SPU a jejich hrdost na sebe samé.