Úvahy /

ÚVAHA: Učitel a teenageři: Jak s úsměvem vydržet ve třídě a školství

Byl čtvrtek 17. 3. zhruba 8 hodiny ráno a já se psychicky připravoval na to, jak budu 3 hodiny sedět na zadku a poslouchat přednášku Mgr. Klaudie Eibenové a Mgr. Mileny Vincenciové. Především jsem doufal, že název workshopu není jen na přilákání lidí, ale že se dozvím, jak přežít budoucí zaměstnání a jako třešničku uslyším pár poutavých příběhů z praxe. V každém případě se mi název zalíbil, a proto jsem taky přišel.

Díky své povaze jsem přišel pozdě, ale naštěstí nás takových bylo víc. Každopádně to pro mě znamenalo sedět v první řadě. Na druhou stranu to má tu výhodu, že vše dobře vidím a slyším. Nepříliš pohodlně jsem se usadil vedle svého kamaráda Rudy a vesele jsme si krátili čekání na přednášející příjemnou a určitě závažnou diskusí. Chvíli poté přišla do sálu nějaká paní, která si to pomalým krokem mířila ke stolu před námi. Cestou si prohlížela všechny sedící a očekávající studenty. Došla ke stolu a … prostě tam jen stála a dívala se na nás. Rychlý pohled na Rudu, který udělal to samé co já. V sobě mám zakořeněno něco, čemu já mnohdy říkám „držet hubu a krok“, takže jsem ztichl a napodobil to, co dělali ostatní - vstal jsem, abych tímto pozdravil přednášející. Jenže tímto pozdrav zdaleka neskončil. Paní Mgr. Eibenová s kamenným výrazem řekla:“Nyní se pozdravíme. Já řeknu „Dobrý den“ a vy mi na to odpovíte větou „Dobrý den, celý den“. Rozumíme si?“ To byla věta, kterou nikdo nečekal. A my téměř svorně odpověděli na pozdrav slovy „Dobrý den, celý den“, jenže to bylo málo. Nebylo to prý dost radostně a navíc někdo vzadu nepozdravil. V ten moment naskočilo myšlení studenta střední školy. „Kruci, nemůže taky odpovědět, ať už to máme konečně za sebou?“ řekl jsem si v duchu. Tento pozdrav jsme opakovali asi třikrát.
Když jsme byli příjemně naladěni, byli někteří nedobrovolní dobrovolníci vybráni, aby si zkusili příchod do třídy jako kantor. Jako první tam šel člověk, kterej měl plno rádoby chytrých řečí. Jeho výstup byl hodně divoký a zmatený. Dělal přesně ty chyby, které byly o něco dříve řečeny. „Haha, kdyby nedělal celou dobu pitomosti, tak to mohl vědět.“ řekl jsem Rudovi, který kývnutím naznačil souhlas. Jenže škodolibost se nevyplácí a já byl vybrán jako další. Prý díky tomu, jak vypadám, že prý autoritativně. Rád se předvádím, a to byla výzva. Pokusil jsem se o autoritativní příchod, ale setkal jsem se s bojkotem v zadní řadě. Dále šla dvě děvčata, ale nikomu z nás se nevedlo příliš dobře. A ten student, kterej se choval jako typickej středoškolák, co dělá binec a neplechu, byl nakonec předem vybraný figurant. Klobouk dolů, hrál to fakt skvěle.

Slyšeli jsme o případu, kdy jeden žák táhl celou třídu ke dnu tím, že de facto nutil své spolužáky nespolupracovat s učitelem. Tuto situaci měli zkusit řešit někteří vybraní studenti. Šlo o setkání pedagogů a několika rodičů, jejichž děti měli být výraznějšími osobnostmi ve třídě. S mým štěstím a zřejmě neodolatelnou vizáží jsem byl vybrán k reprezentování tatínka toho žáka, který za všechno mohl. Z této simulace jsem si odnesl jednu cennou radu – nechte mluvit matky a nedostanete se ke slovu, z toho vyplývá, komunikujte s otci – je to jednodušší .
Závěrem by se snad hodilo napsat, že to byly užitečně strávené hodiny. A pokud jsem v této úvaze smíchal dva workshopy dohromady, tak se omlouvám, ale oba workshopy s Mgr. Eibenovou byly velmi podobné.