Projekt skončil v roce 2013

Úvahy /

Jak s úsměvem vydržet ve školství

Ze všech workshopů, na kterých jsem za celé tříleté studium byla, mě nejvíce zaujal ten s názvem: „Jak s úsměvem vydržet ve školství“. Ale – proč škola? A vzdělání? K čemu nám tohle všechno bude? Tolik hodin strávených nad knihami, studiem, stresem a stejně, jak my jsme tato léta strávili bez úsměvu, tak je možné, že tato léta stráví bez úsměvu i naši žáci a my dalších „x let“ strávíme ve školství s těmito neusměvavými žáky.
Zkusím se zamyslet. Určitě většina lidí, i já, má nějaké ambice, některé jsou lehko dosažitelné, jiným předchází velmi dlouhá cesta s vysokými cíli. Ale potřebujeme k tomu všemu nejen tohle úsilí, zavření ve vědeckých knihovnách, nad tunami knih, s šálky kávy a plechovkami redbullu. Potřebujeme tento stav si užít, ne jen přežít a těšit se na následující léta strávená, jen o chlup změněná, s úsměvem. Jak to tedy zvládnout?
Jako studenta oboru Učitelství 1. stupně pro Základní školy jsem již při vstupu na tento obor přijala nevyřčenou povinnost, kterou je povinnost učit malé děti, které teprve přičichávají ke školství a je potřeba, aby tuto skutečnost, která je bude v dnešním světě provázet až do konce života, jim velmi zpříjemnit a naučit se jí i smát a brát ji s úsměvem. Mně se to zatím vskutku velmi daří, tedy zatím jen u sebe. Se všemi potížemi, kterých jsme měli tento rok na škole až velmi mnoho, jsem zvládala s úsměvem. Jako největší příklad je uzavření schodiště na naší pedagogické fakultě a následného uzavření i sklepního průchodu, no tak jsme si procvičili pořádně naše stehenní a hýžďové svalstvo, berme to s úsměvem. Jen nám dokážou na posledních pár dnů vyměnit vyučujícího na mateřský „český“ jazyk, ještě k tomu za magistru ze Slovenska. No, jazyk slovenský je velmi krásný, slečna magistra se vyloupla do bezvadné ženy a na zkoušku i ze zkoušky jsem odešla též s úsměvem.
Myslíte, že to s workshopem nemá nic společného? Ani bych neřekla, někde se přeci začít musí a to někde je přeci sám u sebe. U dětí jsem si to též párkrát vyzkoušela a věřte, že i po slzavém výkonu, který se jim při závodu nepovedl, dokázal malý kousek domácího tiramisu, pochvala od trenérky za jiné věci, než časový výkon, velké divy. To vše bylo najednou radostí. I nezdar se dal vždy přejít s úsměvem, ty šikovnější dny byly přímo k popukání a na malých obličejích těch nejcitlivějších to bylo znát.
Tento workshop mi tedy dal velmi mnoho, i když jsem se na něj cítila nesvá, no jo, sedět hned v první řadě s tolika cizími lidmi vrstevníky, je pro mě trochu hororová zkušenost. Ale dal mi velmi hodně, hlavně vnitřní pocit, že to jde, abychom se z téhle doby nezbláznily. Převážně my učitelé a vychovatelé.