Úvahy /

Rizika slovního hodnocení

Na workshop s tématem "Rizika slovního hodnocení" jsem byla velmi zvědavá, protože patřím mezi ty, kteří upřednostňují klasické známkování.
Samozřejmě nechci říct, že jsem vyloženě proti slovnímu hodnocení.Já jako student jsem ráda za známky, ale věřím, že velkou roli hraje i zvyk na tento styl hodnocení.
Každé má své a proti.
Klasická známka jednoznačně ukáže, jestli se žák učil a proto si zasloužil výbornou známku, jestli učení ošidil a spokojil se s dobrou nebo dostatečnou známkou a pětka znamená jasné nenaučení se.
Ale ne každá jednička znamená, že je žák výborný student. Protože žák, který je na jiné škole, v jiném městě, a má přísnějšího učitele, dostane třeba trojku, ale přitom umí a má mnohem více znalostí než onen jedničkář.
Slovní hodnocení posuzuje každého žáka individuálně. Učitel má možnost poukázat na vlastnosti žáka, jeho schopnosti, kde vyniká a kde by naopak mohl přidat, jestli je v hodinách aktivní, ale jestli je třeba i schopen se přizpůsobit, "zapadnout" do kolektivu. Učitel se tak zaměřuje nejen na vědomosti a dovednosti žáka, ale především na jeho osobnost. Žák i jeho rodič se tímto způsobem mohou zamyslet nad spoustou věcí.
Určitě bych toto slovní hodnocení upřednostňovala u dětí s vadou učení, hyperaktivních dětí, nebo dětí, které mají výchovné a kázeňské problémy. Individuální přístup hodnocení je může motivovat ke stále lepším výsledkům.
Když se vrátím o hodně let nazpět, kdy jsem byla prvňáčkem, prolínalo se zde dvojí hodnocení. Nejdříve jsme dostávali místo známek různé razítka. Ty se také rozdělovaly na razítka dobrá, za snahu a špatná, aby jsme věděli, že se máme trošku víc snažit. Teprve později v průběhu roku se přešlo na známky. Myslím si, že to tak je správné. Nedovedu si představit, že by pubertální deváťák dostával stále razítka. Jako prvňáčka mě na vysvědčení mnohem více potěšila velikánská jednička, než spousta napsaných slov, kterým bych stejně možná nerozuměla. Naopak pro deváťáka by spousta slov byla bezvýznamná. Známka je mnohem důraznější a více říkající.
A co na to říkají učitelé? Určitě se mezi sebou dělí na dva tábory. Proti slovnímu hodnocení jsou určitě takoví, kteří neradi mění zaběhnuté způsoby a nechtějí věnovat své práci více času, než je potřeba. Protože, co si budeme povídat, slovní hodnocení je pochopitelně časově mnohem náročnější.
A postoj rodičů? Taky mají své zastánce klasiky a odpůrce novinek. Ptala jsem se svých spolužáků, rodičů svých kamarádů a většina z nich se přiklání ke známkování.
A popravdě, raději dostanu klasickou špatnou známku, než nějakou slohovou práci o tom, co se mi nepovedlo, co jsem pokazila, kde se mám zlepšit. Vždyť slovní hodnocení přece žák dostává od učitele průběžně během celého roku, ne?