Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

seznam všech úvah

Finty na nápravu poruch učení od 2. stupně nejen v češtině

Nejvíce ze všech tří absolvovaných workshopů zaujal mě, ten s názvem Finty na nápravu poruch učení od 2. Stupně nejen v češtině. Poruchy učení sou mi blízkým tématem, jelikož se sama s tímto problémem potýkám. Také právě proto nestuduji češtinu, ani podobně orientovaný předmět, kde by bylo nezbytné předávat správné, věcné a hlavně bezchybné znalosti jiným žákům. Jsem zaměřená trochu jiným směrem a to Výtvarnou tvorbou se zaměřením na vzdělávání. Nicméně i tak jsem zapálená pro práci s dětmi a Pedagogická fakulta je k tomu důležitým krokem.
Co to vlastně je taková dyslexie, dysortografie, dysgrafie? Dříve to bylo považováno jen za tzv. blbost, nevědomost a špatný prospěch žáka. Tito žáci pak byli někdy až distancováni z kolektivu třídy a ani samotný vyučující si nevěděl rady co je tedy špatně. Mnohdy to vedlo až k přeložení žáka do jiných speciálních škol s pro ně přijatelnou úrovní a k pohrouženému sebevědomí.
Dnes již máme podrobně zmapováno jak k těmto poruchám učení přistupovat. Díky tomuto workshopu jsme mohli snáze nahlédnout, jak se takový žák cítí a kde sou jeho jiné přednosti. Zajímavým zjištěním pro mě bylo především to, do jaké míry lze s poruchami učení bojovat, ovlivnit či jim zcela zabránit. Velice mě zaujalo, jak je důležité žáka správně analyzovat, jelikož každá porucha je specifická. A také zjištění kombinování a určitých opakujících se poruch, které k sobě prostě mnohdy patří. Pamatuji si obsah věty jedné z pedagogických pracovnic a to že, je téměř vyloučeno, aby někdo trpěl jen čistou dyslexií nebo dysgrafií. Naopak je velmi pravděpodobné předpokládat dobrou dovednost v jiných oblastech. Tím myslím třeba smysl pro výtvarné umění, hudbu či logické a technické uvažování. Pro nás jako takové budoucí pracovníky ve školství by mělo být samozřejmostí umět vypozorovat žákovy slabiny a následně nejen usnadnit, ale také správně komunikovat s žákem a hledat to nejlepší řešení.
Z workshopu se dozvíme, kdy je nejlepší podchytit tuto poruchu a to nejlépe než se žák dostane na druhý stupeň základní školy. Na nás by měla být informovanost a komunikace s rodiči dítěte nebo případná konzultace se sociálními pracovnicemi.
Myslím si že, asertivní věcný a individuální přístup z vlastní iniciativy pomoct dítěti je pro nás budoucí učitele zcela namístě. Bohužel samozřejmě bez podpory rodičů či pasivního přístupu žáka je velice obtížné až nemožné jednat na tzv. „vlastní pěst.“ Avšak tím minimem žákovi porozumět a hledat k němu cestu v komunikaci to je jen na nás samotných.
Z tohoto semináře si odnáším mnoho nových informací a hlavně pozitivní přístup, jelikož vědění o kladném řešení poruch učení, nebo osvědčených metodách, či jak k žákům přistupovat je užitečné. Věřím tomu, že mi to pomůže osvětlit nejrůznější situace jak už v profesním tak v osobním životě. Seminář bych jedině doporučila a nejen studentům pedagogické, nebo jiné fakulty. Jsem si jistá, že může rozšířit obzory i jinde.
Závěrem jen dodávám: „Každá konfrontace a nová znalost je krokem kupředu.“