Projekt skončil v roce 2013

zpět na detail: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

paykasa bozum

seznam všech úvah

Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Navštívila jsem workshop s názvem: Komunikace s rodiči dětí s postižením a dětí s drogovou zkušeností

Komunikace s rodiči ve školním prostředí je hodně důležitá a nenahraditelná a mnohé na ní zaleží. Někdy se díky kvalitní komunikaci a diskuzi s rodiči dá vyřešit spousty problémů. Ale pak se pedagogové mohou setkat i s komunikací, ne zcela příznivou a troufám si tvrdit, že tento způsob bohužel převažuje, málokdy se setkáme s bezproblémovými a spolupracujícími rodiči.
Zvláště ve školním prostředí je komunikace přece jen trochu složitější a náročnější, zejména pro pedagoga, který se setkává s různými typy a osobnostmi rodičů. Zvláště pak, když se jedná o řešení nebo sdělování rodičům nějakého problému, týkajícího se jejich dítěte... Poté teprve nastávají reakce, které mohou být také různé, očekávané i překvapivé. Najdou se i rodiče, kteří své dítě přehnaně brání a nepřipouští jiný, než svůj pohled na situaci. Nebo dítě kryjí, ale nevím, proč mu raději nepomohou... Taková komunikace je bezúčelná a ani dítěti nijak neprospívá.
Od pedagoga to vyžaduje určitě asertivní chování, velkou trpělivost a i zkušenosti. Podle mého názoru, by se za takových nepříjemných okolností neměl s rodiči vidět poprvé. Měl by se tedy snažit s rodiči navazovat kontakt už od začátku, být s rodiči „za dobro“. Samozřejmě to vždy není možné.

Řekla bych, že problémy s drogami, zejména s alkoholem, se na základních školách objevují docela často. Zvláště pak u dětí v pubertální věku, kdy si to prostě potřebují vyzkoušet. Proto bych já osobně asi nejednala nějak přehnaně tvrdě, dítě bych si vzala bokem, situaci bych s ním probrala a rodiče bych samozřejmě upozornila, ale určitě bych při takové první zkušenosti dítěte nevyvozovala nějaké vážné důsledky. Ale samozřejmě záleží na všech zvážených okolnostech. A na komunikaci a spolupráci s rodiči.
Pokud se problém opakuje a s rodiči se nedá dohodnout, nepřipouští problém dítěte, ale naopak viní učitele či školu, je nutné obrátit se na sociálního pracovníka. Problém bude pravděpodobně v rodině a v jejím nesprávném fungování a škola ho dvojkou z chování nevyřeší.
Já mohu jen doufat, že jako předškolní pedagog se s takovým problémem nesetkám
Spousty rodičů si myslí, že přece oni nejlépe znají svého potomka, jen oni jsou ti, kteří vědí, co je pro něj nejlepší. Toto pravidlo podle mě platí zvláště u rodičů dětí s postižením. Je to samozřejmě pravda a proto také konečné rozhodnutí vždy záleží jen na rodičích.
Komunikace s těmito rodiči je vždy velmi složitá a citlivá. Tito rodiče mohou být spíše uzavření a také velice opatrní.
Je nutné znát způsoby komunikace, způsoby, jak navázat kontakt s rodiči, jak hovořit na tak citlivá témata, jak reagovat v případě nespolupráce. Pedagog musí mít i určité informace a znalosti, s kterými pracuje. Musí dokázat poradit a povzbudit. Jeho práce není vůbec jednoduchá, jak už jsem se několikrát přesvědčila, přesto ale zajímavá.