Úvahy /

ÚVAHA: Uplatnění zkušeností v praxi

Na úvod bych chtěla zmínit, že jsem absolvovala pouze 3 workshopy z celého projektu a mrzí mě, že mi rozvrh a studijní povinnosti neumožnily navštívit více seminářů. Díky workshopu zaměřenému na kritické myšlení ve výuce jsem poznala spoustu alternativních způsobů jak předávat žákům znalosti a upevňovat jejich poznatky. Druhý seminář: „Pocit bezpečí ve třídě“ mi ukázal, jak je důležité neopomíjet potřeby žáků. Na velmi zábavném semináři: „Pedagogická komunita, rozvoj sociálních a emočních dovedností žáků na druhém stupni ZŠ“ jsme hráli spoustu her, díky kterým mohu dosáhnout upevnění a stmelení kolektivu. Všechny semináře byly velice přínosné a inspirativní, avšak přinutily mě zamyslet se nad problémem, který slýchávám i od ostatních absolventů. A to je nedostatečné uplatnění aspoň některých těchto metod v praxi. Jak je tedy možné, že již několik let je vedena tato osvěta ve vzdělávání, ale v praxi je stále preferován ve velké míře dominantní a frontální přístup pedagogů?

Na tuto myšlenku mě přivedli spolužáci, kteří se již aktivně zapojili do procesu vzdělávání. Jejich zkušenosti jsou velmi zarážející. Vždy, když chtěli do výuky zapojit některou z metod vzdělávání, které byly prezentovány na seminářích, setkali se s negativní reakcí jak vedoucích pedagogů, tak žáků, kteří na tyto postupy nebyli zvyklí. Argument vedoucího učitele byl většinou, že na tyto „pokusy“ není čas ani prostor. Kdybych měla zmínit své zkušenosti z náslechové praxe, tak musím uznat, že zklamaní spolužáci měli pravdu. Z jedenácti absolvovaných náslechů jsem viděla pouze jeden alternativní přístup, kdy se žáci pátého ročníku v hodině Českého jazyka vzdělávali hrou. A pochopila jsem ten kámen úrazu, proč všech zbylých deset náslechů bylo vedeno klasicky. Paní učitelka musela být na hodinu Českého jazyka daleko lépe připravená a určitě ji tato příprava zabrala daleko více času.

Na závěr bych chtěla říci, že je určitě velmi důležité pokračovat v organizování podobných kurzů a seminářů, to je ten první krok. Na druhou stranu si myslím, že v České Republice chybí motivace pedagogů, aby se vzdali naučeného frontálního přístupu a využili nové metody a znalosti. Motivace, o které tu mluvím, by samozřejmě měla být finančního rázu. Tento úkol spočívá na bedrech vedení, aby dostatečně ohodnotili kreativní pedagogy.