Už samotný název workshopu – Psychologická první pomoc - mě nalákal zúčastnit se ho. Měla jsem od něj velká očekávání a už po prvních pár větách přednášejících jsem si byla jista tím, že jsem se ocitla ve správnou chvíli na správném místě a že workshop bude stát za to.
Prvním příjemným momentem bylo odbourání bariér mezi přednášejícími a účastníky workshopu krátkým představením každého z nás. Člověk tak hned na začátku nabyl dojmu, že není pouze jedním z davu a anonymním přísedícím, ale že je součástí nesmírně mile a lidsky působící skupiny mladých lidí s podobnými zájmy a cíli.
V tomhle duchu celý workshop pokračoval i nadále. Co ho dělalo zábavným, bylo to, že chvíle teorie se nenásilně střídaly s praxí a během dvou dnů jsme si tak mohli na vlastní kůži vyzkoušet hned několik neobvyklých situací, které nám po následném zhodnocení hezky přiblížily reálno.
Hra na krizového interventa a člověka, který za ním přišel pro pomoc, se mi jevila jako velmi přínosná - už proto, že jsem během nácviku měla to štěstí ocitnout se v obou těchto rolích a vžila se do nich opravdu naplno. Ač se mi ze začátku zdálo těžké a téměř nemožné pomoci člověku bez toho, abych mu nepodávala konkrétní rady, přednášející si našly chvilku na každou ze skupinek a ochotně nám poradily, kde hledat záchytné body a čeho se naopak vyvarovat.
Dalším zpestřením workshopu pro mě byla hra na evakuaci hotelu, kdy jsme každý dostali papírek s určitou rolí a instrukcemi. Ačkoli se mi mohlo po přečtení mého papírku se slovy „běžný občan“ zdát, že hra pro mě nebude nijak více zajímavá a že nebudu v této roli pro ostatní ničím důležitá, opak se stal pravdou. Po počátečních zmatcích a zorientování se v situaci, kdo je kdo, jsem se zapojila do evakuace jako osoba potřebná pro ty, kteří se z nebezpečného místa nemohli dostat vlastními silami. Bylo zajímavé sledovat první reakce lidí okolo, kteří nejprve mysleli jen na záchranu sebe samotných, ale posléze se vrátili a vzájemnými silami se nám podařilo dostat všechny do bezpečí. I když realita může být naprosto jiná, myslím si, že tenhle nácvik „nanečisto“ mi určitě mnohé dal a jestli se v budoucnu v podobné situaci ocitnu, mohla bych si být jistější a prospěšnější svému okolí.
Postřehy přednášejících z různých krizových situací, se kterými se setkaly, mě velmi zajímaly, a to nejen proto, že i já sama jsem jako malá zažila na vlastní kůži záplavy.
Celkově bych víkendový workshop zhodnotila jako pro mě nejzajímavější a nejužitečnější z těch, které jsem v rámci PVP absolvovala. Obě přednášející působily velmi lidsky a zároveň dokázaly nadchnout každého z nás. Čas pro ně vyměřený uběhl neskutečně rychle, ani chvíli jsem se nenudila a pokud by měl tento workshop v budoucnu pokračování, neboť téma ještě nebylo zdaleka vyčerpáno, určitě bych neváhala a opět se zúčastnila. Jsem vděčná za to, že jsem dostala příležitost tuhle víkendovou akci absolvovat.